Nová kniha

Divím se, že za více jak půldruhého roku nikdo nevyužil možnosti k diskusi ke knize – tak se trochu stydím, že bych měl začínat diskusi zrovna já, jako laik, když se jedná o odbornou literaturu v oblasti, ve které nejsem náležitě vzdělán.

Jsem "hloupý" majitel malého (8 ha) lesa v podkrkonoší , ke všemu ještě pražák. Zdědil jsem ho v 70-tých letech po dědovi, antikomunistovi, zaplatili jsme daně, ale uživatelem byl "socialistický stát". Teprve novela zákona o půdě na začátku 90-tých let mi konečně umožnila začít hospodařit ve vlastním lese. V prvotním nadšení jsem se těšil, jak to "komunistům konečně ukážu" – ale po více jak dvaceti letech se cítím stále bezradně. Ti tzv. "odborní lesní hospodáři", se kterými jsem se měl v uplynulých dvaceti letech o všem radit, neznali nic jiného, než koukat do tabulek a podle nich sázet a kosit lány smrkových monokultur. Těžko nalézt někoho, komu by zůstal alespoň kousek "selského rozumu".

A tak bloumám těch 20 let po vlastním lese, vím, že bych s ním měl "něco" dělat – a než něco udělat blbě, tak raději nedělám skoro nic a jen tiše doufám, že "příroda si s tím nějak poradí" – a snažím se nějak odpozorovat, jak si s tím radí – trochu jinak, než mi doposud radili všichni ostatní lidé.

A tak jsem zajásal, že konečně vyšla kniha od někoho, kdo má trošku jiný názor, než který jsem dosud od svých "odborných hosporářů" slyšel. Koupil jsem si ji – shodou okolností – zrovna na Velký pátek. Ale prokousat se skrz ní, tou lesnickou hantýrkou, která je mi cizí, těmi všelijakými sečemi – to není lehké. A tak jsem dlouho váhal, jestli se vůbec odvážit vstoupit do téhle odborné diskuse.

Jsem rád, že zároveň s knihou Vašeho pana otce jsem si koupil v Academii (máte na Webu chybu, není to Václavské nám. 2, ale 34) i útlou knížku pana Waltera Ammona "Výběrný princip v lesním hospodářství". Ta se mi – i jako laikovi – daleko lépe četla. Ale v obou knihách tuším, že v nich je něco, k čemu těch 20 let jen velmi pomalu docházím svým vlastním mudrováním. Je to malý les, jaký před sto lety sázeli sedláci pro vlastní potřebu – a tak se na to snažím nějak přijít "selským rozumem".

Toto je dost malý prostor na nějakou sáhodelší diskusi. Rád bych se s někým bavil i o svém vlastním lese, kdo by mi mohl poradit, jak v takovém konkrétním případě aplikovat výsledký výzkumu Vašeho pana otce. Proto jsem se rozhodnul založit o něm stránku na Wikiverzitě Uživatel:Kychot/drvoštěp.

Rovněž o diskutované knize Vašeho pana otce jsem tam založil stránku Milan Košulič st.: Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, kam si v budoucnu chci dělat i výpisky z té knihy, abych se v tom trochu orientoval – pokud ám to nevadí.

Tak snad pro začátek diskuse to už stačí, příště se snad už dostaneme ke konkrétnějším věcem. Zdravím Vás ze svého lesa – z notebooku, připojeného na autobaterii a anténou na Internet.

Chudák manželka, mezitím sází buky na místech, kde předtím řádil kůrovec v těch našich zděděných smrkových monokulturách. Myslel jsem, že v té knize najdu nějaké konkrétní rady, kam a jak to sázet – možná tam ty rady někde schované jsou, ale to bych musel nejdřív nastudovat všechny ty lesní "hospodářské soubory" a nevím co ještě. Chápu, že pro to také lesníci studují pět let vysokou školu, aby se té hantýrce naučili.

Trochu mi pořád chybí nějaká knížka pro nás, lesnicky nestudované, abychom ty své lesy mohli pěstovat trochu jinak, než se u nás dělalo v minulých sto letech. Zatím to ale vypadá tak, že se jedná spíš o diskuse a dohady mezi špičkovými odborníky, kteří se pořádně ani nedohodnou sami mezi sebou, jak by se ty lesy vlastně měly dál pěstovat a hlavně, jak to zařídit, když stále žijeme mezi stejnověkými monokulturami.