Proč je výsadba buku na holiny chybou

Zprávy o zalesňování holin bukem čtu často. Dokonce v tak renomovaných odborných časopisech jako je Lesnická práce a Lesu zdar. Vždy jsou bez odmítavého komentáře vydavatele. Ekologického lesníka z toho mrazí v zádech. Zdaleka nejde o malichernou věc, specialitu věčně rebelujících lesníků, sentimentalistů hledících bláznivě „daleko dopředu“. Ale nepředbíhejme.
Trvalost lesa je to, co ekologického lesníka uchvacuje v zacházení s hospodářským lesem. Myslíte, že to je pošetilost? Vždyť zákonem důsledně nařízená obnova každé vytěžené plochy je přece tím, co tuto trvalost spolehlivě zajišťuje. Ne tak docela. To se snažím ukázat v tomto článku.
Pojem trvalosti lesa, jeho produkce, půdy a těžby známe ze školy. Trvalost je zde však podmíněna trvalostí „výrobního prostředku“, stromu, dřeviny. Již v prvních hodinách výuky tvorby lesa jsme se dověděli, že v zájmu trvalosti je minimálně třeba respektovat ekologické nároky dřevin. Skutečný význam toho nám však často unikl. A uniká dodnes.

Jak o holiny pečuje příroda?

Holiny vznikají v lesích „dnes a denně“. Jejich zalesnění bude ještě dlouho jedním z hlavních objektů lesníkovy péče o les, neboť: „narušování ekosystémů (disturbancemi) bylo a je přirozenou a samozřejmou složkou prostředí nezávisle na vlivu člověka“ (Míchal 1994). Hned ale nutno dodat: příroda je pro ten účel skvěle vybavena diferencovanými vlastnostmi dřevin podle toho, kde vznikají. A také to jako takové přesně využívá. Vznik lesa na holině se nazval sukcesí. Důležité vlastnosti druhů v sukcesi jsou důsledkem celá tisíciletí trvajícího přírodního výběru. Ten je zařízen tak, aby adaptabilní rostliny přežily, přizpůsobení neschopné zanikly. Příroda využívá dokonce několik druhů výběru: směrovaný, stabilizující, disruptivní aj. Na holině vznikají nejdříve pionýři, nakonec klimaxové dřeviny. Ale v historii rádoby smysluplného soužití člověka s lesem člověk toto pořadí často ignoruje a používá ho naopak k fatální škodě dřevin.

Proč je chybné kultivovat holiny hned bukem a jedlí?

V současném hospodářském lese je dosud stále častá umělá obnova na holinách. Na nich nelze zakládat stabilní smíšený les jednorázovou kultivací všech dřevin cílové skladby najednou, zejména citlivých klimaxových druhů. Aby v lese dobře a dlouho žily, nejsou k takovému zacházení uzpůsobené. Dost se ignoruje, že zalesňovat holiny biologicky odlišnými dřevinami jako je buk a jedle, je odborně chybné. Zalesňování na holinách „na trvalost“ má svou teorii. Trochu ji připomenu.

  • V podstatě se sice ví, že ekologické vlastnosti dřevin jsou podmíněné geneticky, ale méně, že nikoliv neměně. O tom napsal K. KAŇÁK (1988) již bezmála před 20 roky, aniž by se v tom dosud něco podstatného změnilo: „Nedostatečná informovanost o možných genetických změnách a evolučních procesech ovlivnila u naší lesnické veřejnosti lehkomyslnost při (…) zacházení s druhy dřevin, jako by šlo o anorganický materiál, při naprostém ignorování jejich povahy a adaptací, což vede k dalekosáhlým změnám genetických systémů těchto druhů, a to v daleko větší míře a kratší době, než jsou ekologové ochotni připustit“.
  • Jedinci populací druhů jsou geneticky proměnliví (počtem genů, stupněm heterozygotnosti, v detailech vzhledu atd.). To znamená, že každý jedinec nedisponuje celou šířkou proměnlivosti určité vlohy, ale jen její jistou částí, a už vůbec ne všemi vlohami populace. Souborná hodnota každé vlohy v populaci jako celku má určité rozpětí vyjadřující její variabilitu.
  • Na šířce genetické proměnlivosti jedince závisí individuální adaptační schopnost k prostředí. Vzrůstá s rostoucí genetickou proměnlivostí, s vyšším zastoupením heterozygotů a naopak klesá s její menší šířkou, s vyšším podílem homozygotů, genovou chudobou apod. Vyšší adaptační schopnost má tedy přirozená obnova než umělá.
  • Významnou vlastností populace každé klimaxové dřeviny je proměnlivé zastoupení různých genotypů: K­‑stratégů, jedinců klimaxově orientovaných, r­‑stratégů, jedinců pionýrsky zaměřených a jedinců přechodového typu, a to s rozdílným vrozeným metabolizmem; to je součástí bionomické strategie druhu. Populace takřka každého druhu je vybavena na stabilní podmínky, při nichž poskytuje nejvyšší výnos hmoty – klimaxovými genotypy, ale i pro extrémní situace jako pojistkou pro ohrožení přežití – pionýrskými genotypy. Jednotlivé genotypy jsou v genové výbavě organizmů pro změněné růstové podmínky „pohyblivé“. To umožňuje populaci určitého druhu, aby se domnělá stabilní povaha druhu dost rychle změnila vlivem selekčního tlaku změněného prostředí.
  • Na vlivy prostředí jsou dřeviny schopné genetické odezvy. Nepříznivé podmínky lépe snášejí jedinci flexibilní – pionýři, klimaxově zaměření ustupují. Dochází­‑li k témuž genetickému tlaku v několika generacích po sobě, proces genetické odezvy – přeměny – pokračuje. V populaci vzniká genetický posun – z populace původně převážně klimaxové se časem může stát populace převážně pionýrská.
  • Genetickým posunem v populaci se mění i fyziologické chování a reakce členů. Populace klimaxové dřeviny, obohacená o pionýrskou složku, přejímá v různé míře část chování pravých pionýrů: v mládí rychlý růst, větší snášenlivost zátěže z obnovy na holinách, ranější plodnost a růstovou kulminaci, kratší věk a tedy i rychlejší stárnutí s vyšší náchylností k napadení škůdci a nemocemi. Klimaxoví jedinci populace na holinách zpravidla růstově zaostávají. A co je důležité, výrazně klesá flexibilita, resilientní odolnost populace, protože se snižuje s rychlejším stárnutím. V důsledku genetické proměnlivosti se během vývoje vyznačuje i stejnověká populace jednak různým přírůstem, jednak výškovou i tloušťkovou diferenciací. Pionýrské genotypy bývají v důsledku rychlejšího růstu v mládí zpravidla vyšší a tlustší, rychleji dozrávají. Je velmi pravděpodobné, že se uvedené změny týkají i buku k újmě mimo jiné jeho vitality a zdravotního stavu v budoucnosti.
  • Jen zdánlivě je správná domněnka, že získáním pionýrské povahy se stabilita klimaxové dřeviny natrvalo zvýší. Zpočátku tomu tak skutečně je. Ale dalším vývojem populace se to mění. To lze zatím zdůvodnit jen hypotetickým, ale pravdě asi blízkým pohledem na další evoluci takto dotčené populace, tj. ve vyšším věku. A to na základě odhadu vývoje jedné z nejdůležitějších klimaxových dřevin, jedle bělokoré. Některé jedli zpočátku pěstované na holině nebo když se brzy na ní ocitne rychlým odstraněním mateřského porostu, jednak se tam zpočátku dobře daří, jednak později, v další generaci opět nesnáší návrat do klimaxového prostředí. Je jím stresována a chřadne (KORPEĽ 1961). Návrat ke své přirozenosti tak snadno neakceptuje. Pionýrský typ jedle se proto jeví jako geneticky „rozkolísaný typ populace“, přinejmenším ohrožený ve vyšším věku vyšším stupněm poškození biotickými škůdci. K tomu KORPEĽ (1961) uvádí: „Kde je jedle stanovištně méně vhodná, kde porosty mají strukturu pasečného lesa, kde se použila krátká obnovní doba a mlaziny se náhle odkryly, tam je jedle nejvíce poškozena škůdci.(…) V případě, že se znovu dostává po delší době do útlaku clony, nedovede se náhle této změně přizpůsobit a životně se oslabuje. Právě toto životní oslabení dlouhým cloněním může být příčinou, že tyto porosty jedle jsou málo odolné vůči poškozování dříve vzpomínaným škůdcem (obalečem jedlovým)“. Z toho lze hypoteticky usuzovat, že pionýrské chování jedle v důsledku déletrvajícího pěstování na holině zdaleka neznamená zisk absolutní odolnosti a adaptability ke všem změnám prostředí v celém vývoji. Pro první fázi života po takové změně je pionýrská odolnost pro jedli výhodná. Ale pro možný návrat ke klimaxovému typu obnovy tomu tak není, protože mění její chování, rychle dožívá a zvyšuje se její zdravotní ohrožení. Lze předpokládat, že podobným evolučním chováním mohou být nebo již jsou dotčeny i jiné klimaxové dřeviny, včetně buku. Tyto jevy nelze ignorovat a je vhodné tomu fytotechniku všech klimaxových dřevin přizpůsobit – klimaxové dřeviny v mládí na holině nepěstovat. Lze předpokládat, že současná „krize smrčin“, ale i zhoršení zdravotního stavu dubu a jiných dřevin jsou mimo jiné důsledkem právě genetického posunu spojeného se změnou fyziologického chování.
  • Měnící se klimatické podmínky severní polokoule se vyznačují velkou větrností, která je významným genetickým faktorem. Přenáší totiž pyl a tím podporuje křížení. Hybridy sice ztrácejí adaptace svých rodičů, ale jsou geneticky flexibilní. Pro tyto oblasti jsou typické série sukcesních stadií začínající různými katastrofami. Nejrůznější poruchy ekosystémů proto vedou k evoluci druhů dřevin směrem k pionýrskému typu. To znamená pronikavé snížení výnosů v budoucnosti a pravděpodobně i zhoršení zdravotního stavu dřevin.

 

Sekundární sukcese

Sukcese je součástí obecné vývojové teorie. Je důsledkem různého chování dřevin, životnosti a kolonizační schopnosti zúčastněných druhů. V sukcesi se chování společenstev podobá projevům jejích jedinců, včetně bionomické strategie, různého zastoupením genotypu apod. Sukcese není vývojem téhož ekosystému, ale opakovatelný proces různých ekosystémů. Je postupný zákonitý sled změn druhového složení biocenózy a jejich energomateriálových toků. Je výsledkem změn abiotického prostředí vyvolaných biocenózou. Nejdříve pionýrské dřeviny, poté klimaxové druhy. Sukcesní vývoj přihlíží ke genetickým rozdílům mezi jedinci ve struktuře populací tak, aby se společenstvo vyvíjelo ke konečnému kvázirovnovážnému stavu tím, že dává prostor přírodnímu výběru. Ten vyřazuje neadaptabilní a dává šanci adaptabilním jedincům a populacím. Vlastnosti druhů umožňují přežívat změny ekotopu jen v určitých mezích. Ty však obvykle přesně neznáme a proto je nutné v praxi změny ve vztahu „organizmus - ekotop“ nepřepínat a normální růstové podmínky respektovat.

Jak sukcese probíhá?

Průběh sukcese na holinách si ukážeme na příkladu klimaxové bučiny a jedlobučiny. Jde o tzv. „velký“ vývojový cyklus s typy lesa přípravného, přechodného a závěrečného. Pionýrskými dřevinami se bezlesé stadium podle vlastností stanoviště překonává brzy nebo velmi dlouho. Ve věku 50-80 let, podle okolností i dříve, začíná přípravný les stárnout, podrůstat klimaxovými dřevinami a vytváří přechodný les. V jeho nitru v rámci klimaxových dřevin začíná vznikat „malý“ vývojový cyklus stadiem dorůstání, které přechází do stadia zralosti nové, klimaxové generace. Jím začíná existence lesa závěrečného – klimaxu. Na tom se podílí i buk jako výrazně klimaxová dřevina. Velmi důležitým jevem je to, že klimaxové dřeviny rostou v sukcesi dlouho ve stínu přípravného porostu a tak se plně respektuje jejich záporný počáteční vztah ke světlu. Ve vyspělé podobě má klimax mozaikovitý výskyt v prostoru. Klimax odpovídá potenciální přírodní vegetaci. Sukcesní série trvá stovky let, než je dosaženo klimaxového stadia.

Co ze sukcesní teorie vyplývá pro lesnickou praxi?

Se změnami dřevin během sukcese se mění i stabilita sukcesních společenstev. Zpočátku převládá resilience, tj. flexibilní odolnost typu „gumy“, zprostředkovaná pionýrskými druhy; novými, klimaxovými dřevinami se mění v rezistenci, odolnost typu skla. Pružnosti (resilienci) se přikládá klíčové postavení pro dlouhodobé hospodářské využívání lesa, stejně důležité jako produkce dřeva. Proto je vhodné udržet resilienci v porostu co nejdéle. To lze konat jednak různověkostí, jednak zachováním části vitálních pionýrských dřevin v porostu co nejdéle. K tomu se např. K. KAŇÁK (1988) vyjadřuje takto: „Pionýrské druhy lesních dřevin s rozšířenou genetickou flexibilitou preadaptované pro stále intenzivnější změny životního prostředí v čase i prostoru jsou dřevinami budoucnosti, kdy přírodní druhy a jejich genofond ztratí svou původní podobu vlivem ztraceného přírodního prostředí, v němž se po věky vyvíjely“.
Z dlouhodobého hlediska může mít využívání klimaxových dřevin v rozporu s jejich přirozenými vlastnostmi fatální důsledek. Ten je zákeřný pro svou počáteční neviditelnost a projevy často až po delší době. Nevíme za jak dlouho to bude u jednotlivých klimaxových dřevin. Zatím jen u smrku tušíme, že se to stalo za 100 až 200 let opakovaného pasečného hospodářství. Mění se jejich genetická struktura, růstový rytmus, z klimaxových dřevin se stávají pionýři, atd. Obnova klimaxových dřevin na holinách díky zastoupení jisté části pionýrských genotypů v populacích vede k jiným vlastnostem růstového rytmu než jaký probíhá v „normálním“, tj. stinném prostředí, jak uvedeno shora, a to s důsledky vzdálenými přírodě, v podstatě škodlivými pro budoucí normální vývoj dřevin. Nesmí nás mýlit to, že část klimaxových dřevin na holinách roste zpočátku rychleji, zdánlivě lépe díky své pionýrské povaze, není­‑li ničena všemi možnými vlivy holin. Když sukcese probíhá příliš rychle, přípravný porost rychle řídne a vládu nad novou generací klimaxových dřevin přejímá světlo. Tím může docházet k poklesu i jakosti klimaxových dřevin. (Výzkum s různě rozmístěným bukem na holině prokázal, že při jeho výskytu v blízkosti stěny starého porostu, tedy ve stínu, je podíl vidličnatých buků jen 17 %, kdežto uprostřed velké holiny stoupá až na 59 %.)

Závěr

Je jednoznačný: klimaxové dřeviny, jedle a buk, ale podle sukcesní teorie i dřeviny intermediárního typu, duby, lípy, jasany atd. přímo na holiny nepatří. Holiny mají na ně více či méně zhoubný vliv. Jejich místo je nejdříve pod přípravnými porosty pionýrských dřevin. Jejich skupinovité uspořádání na holině z umělé a do jisté míry i přirozené obnovy, doplňované klimaxovými druhy jednak brzy, jednak nejméně za 20 let, je ekologicky tím nejlepším postupem zajišťujícím porostům perspektivně i výraznou různověkost. Proto je nejlepší prevencí porostní stability. Jde o postup s přesným pochopením trvalosti lesa v soudobém všeobecném myšlení o jeho významu a funkcích. To vše se týká i buku, aby nebyla poškozena jeho klimaxová povaha na úkor budoucí produkce a provozní jistoty porostů s jeho účastí.

Klepnutím na podtržený odkaz zobraz fotky

Komentáře

Genetické změny na holině

U toho buku a vlastně u všech podobně vychovávaných dřevin bych to tak tragicky neviděl.
Výchovou v prvních zásazích přece odstraňujeme obrostlíky a předrostlíky, což jsou v podstatě r stratégové - pionýrské nejrychleji rostoucí typy.
Nevýhody adaptace na holiny se tím dle mého názoru stírají.

Daleko větší nebezpečí vidím v naprosto běžně rozšířené praxi roztřiďování sazenic ve školkách podle výškových tříd. Zde se přímo selektují jednotlivé růstové typy a výchova v případě vyselektování vyšších sazenic již nemusí nic vyřešit. (viz např. výzkum Ing. Juráska u horského smrku)

Pozn. Samozřejmě že vše má své meze. Holina pro stiinné dřeviny by jen vyjímečně měla přesahovat cca 0,30ha souvislé plochy, čím méně tím lépe.

Velikost kotlíku pro BK

Ještě k té velikosti holiny pro buk, 0.30 ha je 50 x 60 m, větší část takové holiny je celý den osluněná. Takový kotlík by aspoň neměl být holosečný, ale clonný. A jak říkáte sám, čím menší, tím lépe, a když už holosečný kotlík, tak "na výšku stromu"=0.10 ha.
Zdraví
Milan Košulič

Velijkost holiny

Samozřejmě 0,30ha jsem uvedl jako horní hranici, nikoliv ideál. Mimochodem 0,30ha je také 30(přesněji cca na 1stromovou výšku)x100m - na dlouhých svazích vhodné expozice v tom nevidím problém.
Bohužel v životě musí dělat člověk kompromisy. Pokud se potýkáte s nutností urychlené obnovy rozsáhlých přestárlých převážně smrkových porostů a chcete to spojit s přeměnou druhové skladby, myslím si, že tyto seče to jedné výšky porostů nejsou žádným zločinem. Ponechávání jednotlivých stromů či skupinek jiných dřevin (zejména JD, ale i výstavků MD, BO nebo DG) se rozumí samo sebou.
Vámi popsaný způsob je velmi vhodný v porostech ve věku kdy vstupují do obnovy - zde mám dostatek času - minimálně 40let dělat vše tak jak popisujete.

Velikost holiny

Souhlasím, že v situaci, kterou popisujete, je náseka na výšku stromu jedním z nejméně škodlivých řešení. Pokud však soustředěním se na "urychlenou obnovu přestárlých porostů" opět neoddalujeme výchovu a přípravu pro co nejčasnější obnovu a přeměnu druhové skladby pod porostem!
Kromě toho je důležitější omezení celkového rozsahu holin v rámci LHC než jen jejich velikosti.

M. Košulič

Genetické změny na holině

Ano, to je jiná situace než u SM, kde výchova bývá zaměřena naopak na podporu těchto "předrostlíků". Nicméně i BK je tisíce let adaptován na vývoj v mládí ve stínu, čili je pravděpodobné, že plné oslunění od počátku může způsobovat i fyziologické poruchy, s jejichž následky se budeme potýkat v budoucnu. Kdo před třiceti lety mohl předvídat, že začnou chřadnout už smrkové tyčkoviny? Je toho hodně, co o dřevinách a vůbec o vztazích v ekosystému nevíme. Proto bychom měli s "předběžnou opatrností" předpokládat, že každý nepřirozený lidský zásah do ekosystému lesa, prováděný masově a dlouho, může mít v budoucnu fatální následky. A tam, kde to jde, se takovým nepřirozeným zásahům vyhýbat. Například tím, že když už musíme použít BK na holině, nebudeme bránit bříze z dodatečného náletu, aby jej předrostla.
Třídění sazenic mi ani nepřipomínejte, stejně jako drastické poškozování kořenů při jakékoliv umělé sadbě včetně krytokořenné. Čím méně budeme sadbu potřebovat, tím lépe.

velikost holiny

Článek je pojat dosti obecně. Od jaké velikosti holiny se to dá takto brát? (Samozřejmě podle konkrétních podmínek porostu). Kultura buku s jedlí založená v osmiarovém kotlíku je též špatná? Jistěže na velkých holinách, obzvlášť kalamitních, se prakticky nedá buk s jedlí úspěšně použít. Ale malé obnovní prvky (dejme tomu do 20 arů v zástinu či závětří) zalesněné bukem a jedlí jsou snad základem přestavby SM monokultur. Aspoň tedy podle mne.

velikost

Jistě, 20 arů je lepší než 1 ha a 8 arů je vhodnější než 20. Na tomto webu, resp. v jeho starší verzi, je několik článků, které se jedlí zabývají. Kotlíky ani náseky rozhodně nezavrhuji, ale tak do výšky porostu. Chybou je jejich rozšiřování. Kdyby těch 20 arů, jak uvádíte, bylo všeobecně uznáváno jako limit pro přestavby smrčin, to by bylo dobré. Jenže není.

Souhlasím. Ale v určité fázi

Souhlasím. Ale v určité fázi vývoje (cca po 10 - 15 letech) musí být kotlík uvolněn, je to nezbytné pro jeho další vývoj. Buď jeho obsekem nejlépe od SV (zvětšení třeba zase o osm arů) nebo začleněním do okrajové holé seče. Nějaké praktické zkušenosti okolo toho jsem publikoval v Lesnické práci č.4/2008.

rozšiřování kotlíků

Pane inženýre,

po přečtení Vašeho článku v LP 4/2008 jsem si znovu uvědomil jednu věc: převažující chudá stanoviště jako u Vás a naopak živná v našem podhůří Jeseníků je něco hodně odlišného pro celkovou filosofii hospodaření. Nás na Krnovsku a Opavsku se zřejmě více dotýkají všechny neduhy smrkového hospodářství než v Čechách. Myslím, že i díky tomu si silněji uvědomujeme, že čím lépe využijeme nebo čím lépe napodobíme (když už musíme) přírodní procesy, tím lépe pro stabilitu budoucího lesa. Igor Míchal to kdysi s nadsázkou napsal takto: "les bude buď přírodě blízký, nebo nebude žádný".

Konkrétně k rozšiřování kotlíků. Důvody proti tomu mám hlavně tyto: okrajové stromy po obvodu kotlíku se během několika let poměrně dobře zpevní. Několikrát jsem viděl, že při kalamitě, která postihla mýtní porost silným proředěním, zůstávaly pravidelně stát okrajové stromy kotlíků (např. starších kůrovcových ohnisek) a padaly až stromy za nimi. Odkacováním vliv tohoto "návykového efektu" u okrajových stromů odstraníme a zvýšíme tak riziko rozvrácení celého porostu větrem.

Pro stabulitu porostu má větší význam individuální odolnost jedinců než "hromadná" odolnost vzájemným krytím. Tomu lépe odpovídá malá velikost kotlíků (zhruba do 8-10 arů, jak uvádíte i Vy) a hlavně jejich nerozšiřování, ale zakládání nových. Rozšiřováním kotlíků se sice postupně dosahuje vzájemného krytí (pokud nám tento záměr nepřekazí kalamita), ale mozaikovitost budoucího porostu je snížena.

Buk i jedle potřebují (nejen že snášejí) zástin podstatně delší dobu než odpovídá běžným obnovním dobám porostů v pasečném lese. Tomu opět lépe odpovídá nerozšiřování, ale zakládání nových kotlíků mezi starými, pokud to jde. Samozřejmě současně výběrová až clonná těžba mezi kotlíky (zralostní výběr).

Kotlík je tak trochu "z nouze ctnost" - kompromis mezi nutností relativně rychle přeměnit smrkové monokultury v horizontu kolem 40 let a snahou o přírodě bližší postup - jedle, buk i smrk se prostě přirozeně obnovují spíš "bodově" než "skupinovitě" a v mládí rostou desítky let ve stínu, spíše přežívají, než se nad nimi uvolní prostor jedním, nejvýš několika starými jedinci. Čím lépe budou této přirozenosti našich hlavních dřevin odpovídat metody hospodaření, tím lépe pro budoucí les (a koneckonců i člověka).

Ale co můj názor na kotlíky nejvíc ovlivnilo, byla návštěva s Pro Silvou na revíru Hetlín Kutnohorských městských lesů. Tam jsem viděl kotlíky zakládané F. Kratochvílem před a po 2.sv.válce, které nebyly rozšiřované. Přiznávám, že mě to uchvátilo.

K Vašemu článku mám jinak asi jedinou poznámku: za léta kalamit na Krnovsku jsem dospěl k přesvědčení, že mnohem důležitější starostí než obnova "přestárlých" porostů je neustálé vytváření a udržování podmínek pro obnovu v dospívajících porostech. Tedy aby obnova probíhala i v porostech, kde z nějakého důvodu kalamity nejsou, a to i za cenu překračování závazného ustanovení (samozřejmě nutno ošetřit papírově).

S pozdravem a díky za diskusi

M. Košulič ml.

Ad kotlíky

Zdravím a díky za odpověď. My tady v Brdech máme skutečně výhodu, že přestože smrkových monokultur je zde tak vysoké zastoupení, díky chudým půdám a snad i vyšším srážkám netrpí tolik různými škodlivými činiteli jako třeba na severní Moravě či Slezsku (pokud se respektují základní pravidla ochrany lesa). (Např. na naší LS Obecnice činil v roce 2008 podíl nahodilých těžeb z celkové těžby 12%, loni to bylo díky Kyrillu 57 %, předloni 11%). Nicméně není pochyb o tom, že podíl MZD je nutno podstatně zvyšovat. Nu a využití malých obnovních prvků pro obnovu je tím nejspolehlivějším způsobem. Přesto si ale myslím, že v určité fázi vývoje je vhodné kotlík uvolnit ze strany proti ohrožujícímu větru a kvůli dostatečnému přísunu světla. Vzniklá buková mlazina v původním kotlíku pak bude stabilnější, pevnější a bude lépe odrůstat. Přiřazením dalšího malého obnovního prvku navíc mohu využít k další obnově bukem.

S pozdravem Václav Pernegr.

Velikost kotlíků

Jaké máte prosím vás zkušenosti s tvorbou kvality buku u malých kotlíků do 0,15 ha? Je to přeci jen dost malá plocha a tak podíl krajových stromů je velký a krajové stromy kvalitu přeci jen vytvářejí velice špatně. 3 mylé kotlíky jsou lepší pro PBLH ale pro vypěstování kvality to moc dobré asi není. Jak se prosím vás díváte na problematiku malokotlíkové pěstování buku x kvalita dřevní hmoty?? Děkuji za odpověď
Ondřej S.

Velikost kotlíků

Myslím, že podstatné je, jaká má být budoucí role buku v konkrétních porostech. Ta mimo jiné záleží i na stanovištních podmínkách, či cílovém procentu zastoupení. Pokud jeho role bude především coby MZD, pak nutně nemusí být kvalitativní nároky tolik přísné. Dokonce lze konstatovat, že stromy hluboko zavětvené, s nízko položeným těžištěm, jsou stabilnější a jsou zdrojem většího množství opadu. Mají i lepší plodnost.
Tam, kde se buku daří, je téměř jisté, že v další generaci bude mít jeho přirozená obnova dominantní tendence, pokud bude plodit.
Doporučoval bych prozkoumat chování buku v obdobných podmínkách dané přírodní lesní oblasti. Není vyloučeno, že někteří z blízkých kolegů lesníků mají bukové kotlíky různého stáří, velikostí i následné péče ve svých revírech a třeba se rádi podělí o zkušenosti.
Z našich lesů mám odkoukáno, že i řidší přirozená obnova se pod přiměřenou clonou mateřského porostu může vyvíjet celkem kultivovaně (přímý růst s jemnými větvemi, bez výrazné tendence k obrůstání). Pokud dojde následně k zapojení korun těchto jedinců, třeba až ve věku 20 let, stále je šance na dobrou kvalitu kmenů. Jsem proto spíše příznivcem clonných kotlíků a jejich neuvolňování, pokud k němu nejsou jiné důvody. Velmi kladný vliv na kvalitu buku má příměs břízy (či jiných pionýrů), které buk předrostou a coby pomocné dřeviny jej výrazně kultivují. Bezhlavou likvidaci těchto dřevin z bukových kultur považuji za velkou chybu. Podobně působí i příměs modřínu, navíc s mimořádným produkčním efektem.
Jan Duda

Velikost kotlíků

Kotlíky do 0,15 ha mají průměr blížící se 50 metrům, a je to slušná ploška na to, aby tam kvalitních buků zůstalo dost. Zatím u nás musíme vycházet ze situace, kdy v lese věkových tříd mýtní těžba rámcově nastává až po osmdesátém roce věku. Při průměrném obmýtí cca 100-110 let ve smrku to znamená, že dost často po třiceti letech buky expandují do uvolněného prostoru a utlačují okolní výsadby nebo zmlazení (a to neuvažuji o uvolňování kotlíků již v těchto třiceti letech).
Kotlíky nebo prvky obdobné velikosti se snažíme zakládat co nejdříve, zejména využít k tomu mezer v mladších psk po nahodilých těžbách. V psk nad osmdesát let zakládáme kotlíky ještě menší (počítám s tím, že do obnovy v následující generaci dojde jen několik kvalitních jedinců vybraných postupně výchovou z původního kotlíku, nekvalitní jedince - tj. vč. okrajových - chápu jako výchovný porost pro ty cílové). Sousednímu obnovovanému porostu se snažím prodloužit obnovní dobu co to jde, a v sousedství kotlíku jej předržovat bez ohledu na stav přirozené obnovy (ona tam obvykle stejně je a těch několik zralých stromů v horní úrovni v kombinaci s vyšším přísunem světla a vláhy ji na uzdě neudrží). Výsledkem by v našich podmínkách (4.-6. lvs, zatím sm7, bo2, ostatní1) měl být porost přirozeně obnovené převažující dřeviny s příměsí pár desítek kvalitních buků, obvykle si v těchto pestrých světelně vhkostních poměrech své místo najde i jedle a v pokročilých fázích obnovy i bříza. Nutno podotknout, že se hodně snažíme o postupný přechod k tvarům lesa umožňujícím nepasečné hospodaření a buk s jedlí jsou celkem v posledních letech na postupu a obnovují se sice bodově, ale stále víc, takže (při zachování dosavadního vývoje) se druhová skladba lesa víc bude měnit výchovou, než obnovou.
S tvarem plášťových buků moc udělat nejde, na stanovištích, kde není buk vyloženě v optimu, se do nich snaží vrůst jiná dřevina. Patřím spíš do skupiny "nerozšiřovačů", i když občas to vyžaduje jisté přemáhání :-). Na druhou stranu - palivo je na ekonomickém vzestupu, přírůst okrajových buků mi přijde zajímavý, a cena bukové kulatiny za moc nestojí... Má oblíbená otázka k zamyšlení na závěr: Koho by tu před dvaceti lety napadlo kvalitní smrkovou kulatinu řezat na nesmyslně malá prkénka a ta pak zase lepit dohromady? Jaká bude asi technologie zpracování tvarově nekvalitního buku za sto let? Zdraví Milan H.

kotlíky a kvalita buku

Děkuji kolegům za výše uvedené příspěvky. Mohu doplnit jen málo: Buk obecně potřebuje ke kvalitnímu vývoji vyšší počáteční hustotu a buď pečlivou a nákladnou výchovu (na holině nebo po rychlém uvolnění) nebo napodobení přirozených podmínek pro autoredukci, což jsou převážně malé hloučky až skupinky velikostí odpovídající velké koruně starého buku, jak se to děje v bukových pralesích. Tedy nanejvýš malé kotlíky na výšku stromu a nejlépe ještě clonné. Buk má schopnost rychle vyplňovat větvemi prázdný prostor, takže po neopatrném uvolnění okrajů kotlíků žene větve do boku a vznikají pověstné spádné okraje, které se musí zase řešit, jak jinak než výchovou. V těch málo bukových pralesích, které jsem viděl, mě ale vždycky překvapovalo poměrně řídké zmlazení a v rozporu s tím mnoho kvalitních kmenů ve střední vrstvě.
Sám jsem viděl dlouho neuvolněné BK kotlíky jen na Hetlíně (Kutnohorsko), kde před a těsně po válce zahajoval převody Kratochvíl a po několika desetiletích byly buky v těchto většinou clonných a nerozšiřovaných kotlících velmi kvalitní. Jinak je možné nalézat příklady v nahodile vzniklých skupinkách a hloučcích BK, které se neuvolňovaly, protože to nejspíš nezapadalo do "systému obnovy". A z vyprávění vím o kvalitních bukových selských výběrně obhospodařovaných lesích v Julbachu v Rakousku.
Milan Košulič

Ivan_komentář k nové verzi webu

nebudu se pouštět do odborné diskuze o zalesňování holin, ale chci vyjádřit pochvalu na nový vzhled přírodě blízkého lesnitví, nezbývá než říci "prima stránky" a současně popřát autorům mnoho zdaru v zelené síti :-) Doufám, že se do diskuze nad zajímavými lesnickými tématy zapojí i naši revírníci a lesníci společně s laickou veřejností... diskuzí se tříbí názory a osvěty o tom co se děje v lese a jak vše souvisí se vším není nikdy dost... Tak dobré světlo jak říkají fotografové....

Díky...

...za pochvalu. Nepřehlédl jsi odkaz na fotky na konci článku o buku? Je tam trochu schovaný.
M.Košulič

Creative Commons License
Přírodě blízké lesnictví, jejímž autorem je Milan Košulič, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.prirozenelesy.cz

Běží na Drupalu, open-source redakčním systému