Proč je výsadba buku na holiny chybou

Zprávy o zalesňování holin bukem čtu často. Dokonce v tak renomovaných odborných časopisech jako je Lesnická práce a Lesu zdar. Vždy jsou bez odmítavého komentáře vydavatele. Ekologického lesníka z toho mrazí v zádech. Zdaleka nejde o malichernou věc, specialitu věčně rebelujících lesníků, sentimentalistů hledících bláznivě „daleko dopředu“. Ale nepředbíhejme.
Trvalost lesa je to, co ekologického lesníka uchvacuje v zacházení s hospodářským lesem. Myslíte, že to je pošetilost? Vždyť zákonem důsledně nařízená obnova každé vytěžené plochy je přece tím, co tuto trvalost spolehlivě zajišťuje. Ne tak docela. To se snažím ukázat v tomto článku.
Pojem trvalosti lesa, jeho produkce, půdy a těžby známe ze školy. Trvalost je zde však podmíněna trvalostí „výrobního prostředku“, stromu, dřeviny. Již v prvních hodinách výuky tvorby lesa jsme se dověděli, že v zájmu trvalosti je minimálně třeba respektovat ekologické nároky dřevin. Skutečný význam toho nám však často unikl. A uniká dodnes.

Jak o holiny pečuje příroda?

Holiny vznikají v lesích „dnes a denně“. Jejich zalesnění bude ještě dlouho jedním z hlavních objektů lesníkovy péče o les, neboť: „narušování ekosystémů (disturbancemi) bylo a je přirozenou a samozřejmou složkou prostředí nezávisle na vlivu člověka“ (Míchal 1994). Hned ale nutno dodat: příroda je pro ten účel skvěle vybavena diferencovanými vlastnostmi dřevin podle toho, kde vznikají. A také to jako takové přesně využívá. Vznik lesa na holině se nazval sukcesí. Důležité vlastnosti druhů v sukcesi jsou důsledkem celá tisíciletí trvajícího přírodního výběru. Ten je zařízen tak, aby adaptabilní rostliny přežily, přizpůsobení neschopné zanikly. Příroda využívá dokonce několik druhů výběru: směrovaný, stabilizující, disruptivní aj. Na holině vznikají nejdříve pionýři, nakonec klimaxové dřeviny. Ale v historii rádoby smysluplného soužití člověka s lesem člověk toto pořadí často ignoruje a používá ho naopak k fatální škodě dřevin.

Proč je chybné kultivovat holiny hned bukem a jedlí?

V současném hospodářském lese je dosud stále častá umělá obnova na holinách. Na nich nelze zakládat stabilní smíšený les jednorázovou kultivací všech dřevin cílové skladby najednou, zejména citlivých klimaxových druhů. Aby v lese dobře a dlouho žily, nejsou k takovému zacházení uzpůsobené. Dost se ignoruje, že zalesňovat holiny biologicky odlišnými dřevinami jako je buk a jedle, je odborně chybné. Zalesňování na holinách „na trvalost“ má svou teorii. Trochu ji připomenu.

• V podstatě se sice ví, že ekologické vlastnosti dřevin jsou podmíněné geneticky, ale méně, že nikoliv neměně. O tom napsal K. KAŇÁK (1988) již bezmála před 20 roky, aniž by se v tom dosud něco podstatného změnilo: „Nedostatečná informovanost o možných genetických změnách a evolučních procesech ovlivnila u naší lesnické veřejnosti lehkomyslnost při (…) zacházení s druhy dřevin, jako by šlo o anorganický materiál, při naprostém ignorování jejich povahy a adaptací, což vede k dalekosáhlým změnám genetických systémů těchto druhů, a to v daleko větší míře a kratší době, než jsou ekologové ochotni připustit“.
• Jedinci populací druhů jsou geneticky proměnliví (počtem genů, stupněm heterozygotnosti, v detailech vzhledu atd.). To znamená, že každý jedinec nedisponuje celou šířkou proměnlivosti určité vlohy, ale jen její jistou částí, a už vůbec ne všemi vlohami populace. Souborná hodnota každé vlohy v populaci jako celku má určité rozpětí vyjadřující její variabilitu.
• Na šířce genetické proměnlivosti jedince závisí individuální adaptační schopnost k prostředí. Vzrůstá s rostoucí genetickou proměnlivostí, s vyšším zastoupením heterozygotů a naopak klesá s její menší šířkou, s vyšším podílem homozygotů, genovou chudobou apod. Vyšší adaptační schopnost má tedy přirozená obnova než umělá.
• Významnou vlastností populace každé klimaxové dřeviny je proměnlivé zastoupení různých genotypů: K­‑stratégů, jedinců klimaxově orientovaných, r­‑stratégů, jedinců pionýrsky zaměřených a jedinců přechodového typu, a to s rozdílným vrozeným metabolizmem; to je součástí bionomické strategie druhu. Populace takřka každého druhu je vybavena na stabilní podmínky, při nichž poskytuje nejvyšší výnos hmoty – klimaxovými genotypy, ale i pro extrémní situace jako pojistkou pro ohrožení přežití – pionýrskými genotypy. Jednotlivé genotypy jsou v genové výbavě organizmů pro změněné růstové podmínky „pohyblivé“. To umožňuje populaci určitého druhu, aby se domnělá stabilní povaha druhu dost rychle změnila vlivem selekčního tlaku změněného prostředí.
• Na vlivy prostředí jsou dřeviny schopné genetické odezvy. Nepříznivé podmínky lépe snášejí jedinci flexibilní – pionýři, klimaxově zaměření ustupují. Dochází­‑li k témuž genetickému tlaku v několika generacích po sobě, proces genetické odezvy – přeměny – pokračuje. V populaci vzniká genetický posun – z populace původně převážně klimaxové se časem může stát populace převážně pionýrská.
• Genetickým posunem v populaci se mění i fyziologické chování a reakce členů. Populace klimaxové dřeviny, obohacená o pionýrskou složku, přejímá v různé míře část chování pravých pionýrů: v mládí rychlý růst, větší snášenlivost zátěže z obnovy na holinách, ranější plodnost a růstovou kulminaci, kratší věk a tedy i rychlejší stárnutí s vyšší náchylností k napadení škůdci a nemocemi. Klimaxoví jedinci populace na holinách zpravidla růstově zaostávají. A co je důležité, výrazně klesá flexibilita, resilientní odolnost populace, protože se snižuje s rychlejším stárnutím. V důsledku genetické proměnlivosti se během vývoje vyznačuje i stejnověká populace jednak různým přírůstem, jednak výškovou i tloušťkovou diferenciací. Pionýrské genotypy bývají v důsledku rychlejšího růstu v mládí zpravidla vyšší a tlustší, rychleji dozrávají. Je velmi pravděpodobné, že se uvedené změny týkají i buku k újmě mimo jiné jeho vitality a zdravotního stavu v budoucnosti.
• Jen zdánlivě je správná domněnka, že získáním pionýrské povahy se stabilita klimaxové dřeviny natrvalo zvýší. Zpočátku tomu tak skutečně je. Ale dalším vývojem populace se to mění. To lze zatím zdůvodnit jen hypotetickým, ale pravdě asi blízkým pohledem na další evoluci takto dotčené populace, tj. ve vyšším věku. A to na základě odhadu vývoje jedné z nejdůležitějších klimaxových dřevin, jedle bělokoré. Některé jedli zpočátku pěstované na holině nebo když se brzy na ní ocitne rychlým odstraněním mateřského porostu, jednak se tam zpočátku dobře daří, jednak později, v další generaci opět nesnáší návrat do klimaxového prostředí. Je jím stresována a chřadne (KORPEĽ 1961). Návrat ke své přirozenosti tak snadno neakceptuje. Pionýrský typ jedle se proto jeví jako geneticky „rozkolísaný typ populace“, přinejmenším ohrožený ve vyšším věku vyšším stupněm poškození biotickými škůdci. K tomu KORPEĽ (1961) uvádí: „Kde je jedle stanovištně méně vhodná, kde porosty mají strukturu pasečného lesa, kde se použila krátká obnovní doba a mlaziny se náhle odkryly, tam je jedle nejvíce poškozena škůdci.(…) V případě, že se znovu dostává po delší době do útlaku clony, nedovede se náhle této změně přizpůsobit a životně se oslabuje. Právě toto životní oslabení dlouhým cloněním může být příčinou, že tyto porosty jedle jsou málo odolné vůči poškozování dříve vzpomínaným škůdcem (obalečem jedlovým)“. Z toho lze hypoteticky usuzovat, že pionýrské chování jedle v důsledku déletrvajícího pěstování na holině zdaleka neznamená zisk absolutní odolnosti a adaptability ke všem změnám prostředí v celém vývoji. Pro první fázi života po takové změně je pionýrská odolnost pro jedli výhodná. Ale pro možný návrat ke klimaxovému typu obnovy tomu tak není, protože mění její chování, rychle dožívá a zvyšuje se její zdravotní ohrožení. Lze předpokládat, že podobným evolučním chováním mohou být nebo již jsou dotčeny i jiné klimaxové dřeviny, včetně buku. Tyto jevy nelze ignorovat a je vhodné tomu fytotechniku všech klimaxových dřevin přizpůsobit – klimaxové dřeviny v mládí na holině nepěstovat. Lze předpokládat, že současná „krize smrčin“, ale i zhoršení zdravotního stavu dubu a jiných dřevin jsou mimo jiné důsledkem právě genetického posunu spojeného se změnou fyziologického chování.
• Měnící se klimatické podmínky severní polokoule se vyznačují velkou větrností, která je významným genetickým faktorem. Přenáší totiž pyl a tím podporuje křížení. Hybridy sice ztrácejí adaptace svých rodičů, ale jsou geneticky flexibilní. Pro tyto oblasti jsou typické série sukcesních stadií začínající různými katastrofami. Nejrůznější poruchy ekosystémů proto vedou k evoluci druhů dřevin směrem k pionýrskému typu. To znamená pronikavé snížení výnosů v budoucnosti a pravděpodobně i zhoršení zdravotního stavu dřevin.

Sekundární sukcese

Sukcese je součástí obecné vývojové teorie. Je důsledkem různého chování dřevin, životnosti a kolonizační schopnosti zúčastněných druhů. V sukcesi se chování společenstev podobá projevům jejích jedinců, včetně bionomické strategie, různého zastoupením genotypu apod. Sukcese není vývojem téhož ekosystému, ale opakovatelný proces různých ekosystémů. Je postupný zákonitý sled změn druhového složení biocenózy a jejich energomateriálových toků. Je výsledkem změn abiotického prostředí vyvolaných biocenózou. Nejdříve pionýrské dřeviny, poté klimaxové druhy. Sukcesní vývoj přihlíží ke genetickým rozdílům mezi jedinci ve struktuře populací tak, aby se společenstvo vyvíjelo ke konečnému kvázirovnovážnému stavu tím, že dává prostor přírodnímu výběru. Ten vyřazuje neadaptabilní a dává šanci adaptabilním jedincům a populacím. Vlastnosti druhů umožňují přežívat změny ekotopu jen v určitých mezích. Ty však obvykle přesně neznáme a proto je nutné v praxi změny ve vztahu „organizmus - ekotop“ nepřepínat a normální růstové podmínky respektovat.

Jak sukcese probíhá?

Průběh sukcese na holinách si ukážeme na příkladu klimaxové bučiny a jedlobučiny. Jde o tzv. „velký“ vývojový cyklus s typy lesa přípravného, přechodného a závěrečného. Pionýrskými dřevinami se bezlesé stadium podle vlastností stanoviště překonává brzy nebo velmi dlouho. Ve věku 50-80 let, podle okolností i dříve, začíná přípravný les stárnout, podrůstat klimaxovými dřevinami a vytváří přechodný les. V jeho nitru v rámci klimaxových dřevin začíná vznikat „malý“ vývojový cyklus stadiem dorůstání, které přechází do stadia zralosti nové, klimaxové generace. Jím začíná existence lesa závěrečného – klimaxu. Na tom se podílí i buk jako výrazně klimaxová dřevina. Velmi důležitým jevem je to, že klimaxové dřeviny rostou v sukcesi dlouho ve stínu přípravného porostu a tak se plně respektuje jejich záporný počáteční vztah ke světlu. Ve vyspělé podobě má klimax mozaikovitý výskyt v prostoru. Klimax odpovídá potenciální přírodní vegetaci. Sukcesní série trvá stovky let, než je dosaženo klimaxového stadia.

Co ze sukcesní teorie vyplývá pro lesnickou praxi?

Se změnami dřevin během sukcese se mění i stabilita sukcesních společenstev. Zpočátku převládá resilience, tj. flexibilní odolnost typu „gumy“, zprostředkovaná pionýrskými druhy; novými, klimaxovými dřevinami se mění v rezistenci, odolnost typu skla. Pružnosti (resilienci) se přikládá klíčové postavení pro dlouhodobé hospodářské využívání lesa, stejně důležité jako produkce dřeva. Proto je vhodné udržet resilienci v porostu co nejdéle. To lze konat jednak různověkostí, jednak zachováním části vitálních pionýrských dřevin v porostu co nejdéle. K tomu se např. K. KAŇÁK (1988) vyjadřuje takto: „Pionýrské druhy lesních dřevin s rozšířenou genetickou flexibilitou preadaptované pro stále intenzivnější změny životního prostředí v čase i prostoru jsou dřevinami budoucnosti, kdy přírodní druhy a jejich genofond ztratí svou původní podobu vlivem ztraceného přírodního prostředí, v němž se po věky vyvíjely“.
Z dlouhodobého hlediska může mít využívání klimaxových dřevin v rozporu s jejich přirozenými vlastnostmi fatální důsledek. Ten je zákeřný pro svou počáteční neviditelnost a projevy často až po delší době. Nevíme za jak dlouho to bude u jednotlivých klimaxových dřevin. Zatím jen u smrku tušíme, že se to stalo za 100 až 200 let opakovaného pasečného hospodářství. Mění se jejich genetická struktura, růstový rytmus, z klimaxových dřevin se stávají pionýři, atd. Obnova klimaxových dřevin na holinách díky zastoupení jisté části pionýrských genotypů v populacích vede k jiným vlastnostem růstového rytmu než jaký probíhá v „normálním“, tj. stinném prostředí, jak uvedeno shora, a to s důsledky vzdálenými přírodě, v podstatě škodlivými pro budoucí normální vývoj dřevin. Nesmí nás mýlit to, že část klimaxových dřevin na holinách roste zpočátku rychleji, zdánlivě lépe díky své pionýrské povaze, není­‑li ničena všemi možnými vlivy holin. Když sukcese probíhá příliš rychle, přípravný porost rychle řídne a vládu nad novou generací klimaxových dřevin přejímá světlo. Tím může docházet k poklesu i jakosti klimaxových dřevin. (Výzkum s různě rozmístěným bukem na holině prokázal, že při jeho výskytu v blízkosti stěny starého porostu, tedy ve stínu, je podíl vidličnatých buků jen 17 %, kdežto uprostřed velké holiny stoupá až na 59 %.)

Závěr

Je jednoznačný: klimaxové dřeviny, jedle a buk, ale podle sukcesní teorie i dřeviny intermediárního typu, duby, lípy, jasany atd. přímo na holiny nepatří. Holiny mají na ně více či méně zhoubný vliv. Jejich místo je nejdříve pod přípravnými porosty pionýrských dřevin. Jejich skupinovité uspořádání na holině z umělé a do jisté míry i přirozené obnovy, doplňované klimaxovými druhy jednak brzy, jednak nejméně za 20 let, je ekologicky tím nejlepším postupem zajišťujícím porostům perspektivně i výraznou různověkost. Proto je nejlepší prevencí porostní stability. Jde o postup s přesným pochopením trvalosti lesa v soudobém všeobecném myšlení o jeho významu a funkcích. To vše se týká i buku, aby nebyla poškozena jeho klimaxová povaha na úkor budoucí produkce a provozní jistoty porostů s jeho účastí.

Klepnutím na podtržený odkaz zobraz fotky