Jak dospět k různověkosti v dnešních smrkových porostech

Různověkost lesa s věkovými rozdíly aspoň 20 – 30 let je snad nejdůležitějším předpokladem jeho odolnosti, a to typu resilience (s pružností jako guma). Resilience je vyšší u mladších stromů a jejich skupin a s rostoucím věkem klesá. Věkové rozdíly v porostu musí být takové, aby se významně zvýšila prostorová členitost, výšková a tloušťková diferenciace stromů. Zdaleka tedy nestačí zajistit minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin. Mladé skupiny stromů jednak dokáží rychleji vyrovnávat případné disturbance (prolomení zápoje), jednak lépe odolávají větru než staré porostní části. Přesto je různověkosti v našich lesích poskrovnu. Hodiny můžete procházet zvláště horskými a podhorskými lesy a nevidíte skoro nic než stejnověké smrkové porosty. Ty rostou vstříc novým kalamitám, pokud se v nich hospodaření výrazně nezmění. Mluvím‑li s některými lesníky o nutnosti mnohem více v nich hospodařit na různověkost, pokud možno dosažitelnou již v této generaci lesa, následuje mlčení bez námitek, ale i bez souhlasu. Přitom podle mne nejsme schopni skoro žádným jiným opatřením výrazně zvýšit odolnost proti vichřicím.

Jak je tomu dosud?

Dnes převládající praxe uvažovat o různověkosti ve stejnověkých porostech až na začátku porostní obnovy, ve věku 70 – 80 r., je málo efektivní. Tím spíše, když se zpravidla využívá kratší obnovní a zmlazovací doba. Často je porost zničen větrem nebo kůrovcem dříve než se obnova dokončí. A tak se vlastně všeobecně potichu připouští, že se jistá různověkost dosáhne až „někdy“ v budoucnosti. Návrh na účinnější řešení přechodu k výrazné různověkosti spočívá v raném zahájení přestavby porostů, tj. mnohem dříve než je dosud zvykem. Podle výkladu Lesního zákona (§ 33, odst. 4) může orgán SSL vlastníku lesa povolit těžbu v porostech mladších 80 let jako výjimku ze zákona. Důvodem k tomu může být mimo jiné i převod hospodářského tvaru lesa nebo formy hospodářského způsobu. Proto je možné, aby se lesnictví odpoutalo od dosud málo funkčního způsobu přestavby stejnověkých porostů, zahajovaného až v jejich mýtím věku nebo krátce před ním, a začalo s přestavbami smysluplněji, tj. dříve.

Jak to změnit?

K myšlence změny hospodaření ve stejnověkých porostech mně dala podnět nedávná projížďka nekonečnými porosty smrku v podhůří Hrubého Jeseníku po jedné z řady několika posledních vichřic. Znovu mne napadla různověkost jako hlavní zdroj odolnosti pralesů i výběrného lesa, pokud se ovšem nechceme smířit s tím, že tisíce hektarů dnešních mladých smrčin zůstanou až skoro do svého stáří stejnověké, a tedy opět většinou směřující ke kalamitnímu konci.

Nutno vyjít z pokusu pravděpodobně slibujícího úspěch: vypěstovat přijatelně různověké smíšené porosty se smrkem jako hlavní dřevinou z dnešních stejnověkých porostů již ve stávající generaci. Dosáhnout toho lze tehdy, když se s přestavbou začne co nejdříve, již v třetím věkovém stupni. Není to tak zcela pochybný úmysl, když na něj pohlédneme očima cíle. Přitom i cestu k němu je třeba považovat za cíl.

V daných souvislostech DANNECKER (1955) uvádí zajímavou informaci: v knížecím revíru Zeil v SRN byla přestavba od počátku spojována – neuvedeno kdy – s velkoplošnými podsadbami jedlí ve smrčinách ve věku 30-100 let, v poslední době dokonce v ještě mladších, nejlépe ve stadiu tyčoviny. To je i podle mého názoru relativně optimální řešení, aby stávající stejnověké porosty nebyly opět za několik desetiletí během pozdní a dlouhé přestavby zničeny vichřicí. Jde vlastně o staronové paradigma zacházení se stejnověkými smrčinami smysluplně navazující na někdejší návrat jedle tam v Německu, kde v dávné minulosti byla doma. Využívat toho i s jinými MZD je jen logické.

Přestavba v mladých smrčinách

Navržený postup spočívá v postupném skupinovitém vnášení MZD do silně proředěných kotlíků ve smrkových tyčkovinách až tyčovinách. Přitom se část smrkového porostu od počátku považuje v podstatě za „přípravný“ porost především s ochrannou funkcí pro vnášené MZD. Vyhledaná místa pro kotlíky se silně proředí na zakmenění 0,3 – 0,5. Bude‑li to ve stadiu tyčkoviny až tyčoviny, vytěží se část smrku na pahýly (asi 1 m) s ponechanými dolními zelenými i suchými větvemi, aby vytvořily aspoň částečné ochranné záštity pro přísadbu MZD, hlavně buku a jedle (viz článek LP 4/2001, s. 160 a foto). Po časném zahájení přestavby již v 3. věkovém stupni a několika úrovňových probírkách se s přestavbou pokračuje obnovními zásahy za každých dalších cca 20-30 let, do počátku doby obnovní celkem aspoň 3×. Jde tedy o proces přestavby dílčími obnovními kroky během jednoho obmýtí, tj. pohledem lidského věku v době stále dlouhé, nicméně s cílem dosažitelným nikoliv za stovky let, ale během jedné generace původního smrkového porostu.

Během této doby by se mělo dosáhnout jednak zastoupení nejméně celého podílu MZD s věkovými rozdíly 20-30 let, jednak základní texturní rozvrstvení porostu přibližně šesti až osmi, zčásti silně proředěnými, zčásti holosečnými kotlíky. Jejich celková plocha 30-40 % plochy porostu by přibližně odpovídala cílovému podílu MZD. S ohledem na potenciální možnost nového uzavření menších mezer v mladých porostech by kotlíky neměly být menší než pět arů. Pokud se nebudou dále rozšiřovat, dojde po jejich obvodu ke vzniku „vnitřních porostních plášťů“ se zachovanými zelenými větvemi okrajových smrků na větší části kmene, a tím s dlouho hlubokými korunami.

Porost jako celek se již tímto opatřením samotným značně zpevní. To lze dále podpořit správnou výchovou okrajů kotlíků, aby se okrajové stromy zachovaly co nejdéle hluboce zavětvené. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že každé zpoždění začátku přestavby o jeden až dva věkové stupně znamená i pokles věkových rozdílů a tím i pokles celkové stabilizační efektivnosti celého postupu.

Po založení většiny nebo všech kotlíků a jejich zalesnění MZD následuje pokus o přirozenou obnovu smrku asi na 50 % zbývající plochy, třeba při postupné výběrné těžbě mezi kotlíky nebo se zbytek plochy postupně dolesní opět smrkem nebo jinou dřevinou (bo, md, kl). To znamená, že vznikne porostní směs nejméně 3 dřevin s přiměřenými věkovými rozdíly již ve stávající generaci původně smrkového porostu. V době, kdy by jinak začala standardní obnova, již bude původně stejnověký porost nejen skupinovitě smíšený, ale také výrazně různověký, a tím podstatně odolnější vůči rozvrácení větrem.

Jak chránit takovou přestavbu proti zvěři, je jiná kapitola, kterou zde nezmiňuji.

Výnosová efektivnost raného zahájení přestavby

Samozřejmě vzniká otázka, jak se raná přestavba stejnověkých porostů projeví v produkci. Proto jsem počítal a pomocí výnosových tabulek dospěl k orientační představě výnosového vývoje porostu při takové přestavbě. Celková produkce stejnověkého porostu na 2. bonitním stupni (BS) bez přestavby s čistým smrkem v průměru vytěženém ve 100 letech poskytne produkci 757 m3/ha hroubí s k., porost při přestavbě zahájené ve věku 70 r. ve složení SM 7, bk 3 dá produkci 907 m3/ha (nebo 887 m3/ha při 3. BS buku). Porost s přestavbou zahájenou ve 25 letech věku vyprodukuje 772 (752 při 3. BS buku) m3/ha, tj. o 135 m3/ha (15 %) méně. To znamená, že objemová produkce při přestavbě zahájené od 25 r. věku porostu je přibližně shodná s produkcí porostu bez přestavby, ale méně produktivní než přestavba zahájená později, jak bývá dosud obvyklé.

Určitá výnosová ztráta, ostatně nikoliv velká, v době, kdy se celostátně netěží ani celý běžný přírůst a plochy lesů stále přibývá, by neměla být zásadní překážkou proti ranému zahájení přestavby, navíc měřena všemi potenciálními efekty získané různověkosti a smíšení.

Závěr

Soustavné ničení stávajících smrčin všemi možnými kalamitami je snad pro každého citlivějšího lesníka noční můrou. Netvrdím, že popsaný způsob jejich přestavby je jedinou cestou k nápravě. Ale snad by jím bylo lze kalamitní náchylnost smrčin podstatně zmírnit, a to již v jejich stávající generaci. Bylo by to s nadějí na její úplné dokončení a vytvoření přijatelné různověkosti ještě v současném produkčním cyklu. Je známo, že současné postupy přestavby to nedokáží, protože jsou většinou kalamitou přerušeny před dosažením cíle. Jsou proto důvody zahájit systematickou přestavbu mnohem dříve. Tím prvky přestavby zasáhnou do porostů ještě relativně odolných přinejmenším proti větru a plně se uplatní ještě v daném produkčním cyklu. Historické příklady existují, ale vím i o prvním takovém postupu u nás. Snad vůbec za nejdůležitější považuji v navrhovaném řešení to, že zásadně narušuje kdysi započatý koloběh „nekonečné“ stejnověkosti lesa v mezích systému věkových tříd a nastoluje princip různověkosti. Jeho menší výnosová efektivnost je dána záměnou dřevin a bude pravděpodobně eliminována vyšší provozní jistotou. Při vůli a odvaze lesních hospodářů provádět takovou přestavbu každoročně v nevelkém měřítku, mohly by se české smrkové lesy poměrně brzy změnit k nepoznání.

Milan Košulič st., únor 2008, aktualizováno v únoru 2009

Odkaz na fotogalerii

Obr. 1: Pahýl smrku může poskytnout sazenicím ochranu proti zvěři, v případě jedle bělokoré bývá většinou nutné i oplocení.

Obr. 2: Sazenice lípy odrostlá pod ochranou komoleného smrku.

Obr. 3: Na obvodu kotlíků založených ve smrkové tyčovině se vytváří vnitřní porostní plášť, zpevňující porost proti větru.