Největším břemenem lesů střední Evropy jsou nesporně následky vichřic. V pasečných lesích dosahují kalamitní těžby desítky procent celkové těžby, kdežto v lesích výběrných řádově méně. Zdá se, že lesníci to dosud málo berou na vědomí, ačkoliv to je dnes třeba mnoha švýcarským vlastníkům lesa zcela jasné a výběrně hospodaří. Přitom jde o jedinečnou, snad vůbec nejlepší prevenci škod větrem. Proč se to u nás tak přehlíží a vůči výběrnému lesu je tolik chladu? Nemohu proto nepřipomenout přednosti, jimiž výběrný les (dále jen VL) vyniká mimo jiné i v ochraně proti vichřicím. Může za to jeho stav a přírodní procesy.

Zdroje stability výběrného lesa

Již v samotné charakteristice VL můžeme jeho stabilitu celkem snadno vystopovat:

VL je provozní forma nestejnověkého hospodářského lesa, která se selektivní těžbou přibližuje stanovištně podmíněné rovnováze, a to druhovou skladbou, zásobou a porostní strukturou,

nebo:

VL je umělý nestejnověký hospodářský les podobný pralesu se zkráceným obmýtím (obě definice Reininger 2000).

Kromě nestejnověkosti a selektivní těžby podobající se zániku stromů v přírodním lese, se VL vyznačuje i podobnou odolností proti vichřicím. Svou trvalou stabilizující strukturou VL les přírodní dokonce předčí.

Stromy VL mají zejména v horní vrstvě dlouhé koruny. Ty posunují těžiště stromů k bázi. Díky různě vysokým stromům se současně snižuje jeho průměrná poloha nad půdním povrchem a vzrůstá porostní stabilita. Rovněž klesá číselná hodnota štíhlostního poměru jednotlivých stromů h/d, která zvyšuje jejich statickou stabilitu a tím i celého porostu.

Při své různověkosti s diferenciací výšek a tlouštěk stromů je víceméně celý vzdušný prostor VL bohatě vyplněn různě vysokými a tlustými stromy, tak říkajíc chlorofylem. Proti větru pronikajícímu do porostu to je vysoce funkční. Vítr se prodírá prostorem plným stromové hmoty a stále více je tím tlumen, takže ztrácí mechanickou sílu. Stromy vyšších vrstev se při kývání opírají o koruny a kmeny stromů pod nimi. Stromy nižších nebo vyšších hloučků nebo skupinek proti svému okolí často vytvářejí na svém obvodu stabilizační efekt hluboko zavětvenými okrajovými stromy tvořícími jakoby vnitřní porostní plášť. To lze vidět zejména ve skupinovitě VL. Zkrátka: boční pohled na vertikální průřez VL nám skoro „nahlas říká“, že je „rodinným lesem“, kde jedle, smrk, buk a různé listnáče rostou v pestré směsi od semenáčku po staré stromy se vzdušným prostorem vyplněným jehlicemi a listím, který dokáže „rodinnou pohodu“ spolehlivě uhájit po všechny časy proti všem živlům.

Ve VL se vždy využívá nízká intenzita úmyslné těžby přibližně odpovídající běžnému přírůstu porostu. To má na odolnost proti větru velmi příznivý vliv. Při takové těžbě se dlouho nesnižuje zásoba porostu, zápoj a clonění prostoru pod korunami, takže se podstatně nemění ani jeho ekologické účinky na prostředí. V případě skupinovitě výběrné těžby se částečně uplatňuje i návykový efekt, jak jej známe u okrajových stromů při skupinovité těžbě.

Smysluplně orientované mírné těžební zásahy v konstantním pořadí, zdravotní, zušlechťovací a zralostní, udržují zastoupení všech růstových fází na minimální ploše. To znamená trvání VL „bez hranic“ a absenci velkých výkyvů v jeho chování.

Stromy ve VL se od jistého okamžiku vyznačují nezávislým růstem prakticky až do horní vrstvy, aniž se většinou dotýkají. To má rovněž příznivý vliv na utváření celkového habitu stromu a odolnosti proti větru a sněhu.

Z hlediska přírodě bližšího pěstění lesa, které nakonec také vede k určité formě VL, představuje zakmenění stupně 0,6-0,7 přibližné optimum, není‑li ovšem sníženo na tento stupeň náhle, nýbrž pozvolna, dlouhodobě, více zásahy porost zpevňujícími.

Mírným, leč trvalým rozvolňováním VL ve tvaru hloučků, zejména ve skupinovitě výběrném lese, vznikají stále nové odtokové větrné komíny. Při vyšší rychlosti větru nad korunovou hladinou se hrozivý podtlak se sacím účinkem díky vzduchovému polštáři ve větrných šachtách vyrovnává. Vrchol rychlosti větru je zlomen a vznikající turbulence zmírněna.

V důsledku nepravidelností korunové klenby s nepravidelnými malými mezerami je v boji proti větru a bouři odkázán každý jednotlivý strom více sám na sebe. Tak se u stromů ve VL vyvine velká individuální odolnost, která jim umožňuje vzdorovat vichřicím, jimiž je vysázená stejnověká smrčina vyvrácena jako zápalky.

Stromy rostoucí jednotlivými jedinci v kolektivu vedle sebe na malých plochách podléhají po zapojení obvykle vysoce účinné, relativně „nejlepší“ autoredukci. K ní dochází za spoluúčasti dlouhé clony vyšších vrstev. Při tom se uplatňuje přírodní výběr. Nejdříve směrovaný, postupně odstraňující stromy neschopné se na daném stanovišti udržet, takže porost jím směřuje k vitalitě. Poté stabilizační, jímž vznikají nároční specialisté pro dané stanoviště. Takový přírodní proces má na porost po všech stránkách blahodárný účinek, včetně genetického (zachovává se jím klimaxová povaha druhů), který pasečný les nezná.

Mladší stromy a jejich malé hloučky až skupinky menší výšky se vyznačují podstatně vyšší odolností (pružností) proti větru než starší, vyšší stromy a jejich větší skupiny.

Uvážíme‑li, že tloušťkové skupiny jak slabého (v.t. 20-30 cm), tak středního (v.t. 35-50 cm) a tlustého (v.t. +50 cm) dřeva mají ve VL zastoupení přibližně po 1/3 z celkového objemu dřeva, pak je i účastí dostatku slabší hmoty zřejmé, že se na stabilitě porostu jako celku podílí významně.

Co je známo o chování VL, resp. pasečného lesa v převodu na VL proti větru

K vysloveně nízkému podílu nahodilých těžeb dochází již mnoho let v evropsky proslulém výběrném obecním lese Couvet ve Švýcarsku, a to podílem 5-7 % těžebního etátu. To je stupeň stability, který se dosahuje jen v moravských pralesových reliktech Razula a Salajka. REININGER (1992) uvádí stupeň poškození výběrného lesa náhodnými vlivy ve výši 8 %, z toho větrem 5 %. „Samotným principem smíšeného lesa nelze zabránit jeho ohrožení větrem; to vyžaduje doplnění výběrným principem“ (HEGER 1943, in REININGER 1992).

Připomínám, co k věci uvádějí VICENA, PAŘEZ, KONOPKA (1979), protože jejich údaje o důsledcích těžby nízké intenzity na odolnost smrčin proti větru, ačkoliv v pasečném lese, lze dobře využít k posouzení těchže důsledků v lese výběrném:

Rozsah kalamitní hmoty podle stupně zakmenění a po různě intenzivní předchozí těžbě na Šumavě v r. 1955:

Pro přibližnou orientaci vlivu těžební intenzity na vývoj stability porostu proti větru ve VL můžeme použít údaje v 1. řádku tabulky, odvozené z porostů v pasečném lese, resp. mírně snížené (asi o 10 %). Pokud současný stav zakmenění např. 0,7 vznikl před 6 roky těžbou 10 % zásoby, pak v roce 1955 došlo jen k malému větrnému polomu (9 m3 /ha). Byl‑li však pokles zakmenění na 0,7 vyvolán před 6 roky vyššími těžbami od 11 do 30 % zásoby porostu, zvýšila se průměrná nahodilá těžba v roce 1955 na 23 m3 /ha. Při náhlém porušení zápoje na 0,7 vytěžením přes 30 % porostní zásoby jedním zásahem vzrostl průměrný objem nahodilých těžeb na 43 m3 /ha. K takto zvýšené intenzitě úmyslné těžby ve VL dochází jen zcela výjimečně. I tato informace se při clonných sečích pomíjí, protože snižovat zakmenění na stupeň okolo 0,5 při nich je v praxi běžné, a tudíž i škody větrem jsem tam pak velké.

REININGER uvádí (1997): „Majetek kláštera Schlägl zatím nemá žádné výběrné lesy. Ale využívání výběrného principu v pasečném lese postupně získává všechny přednosti, které až dosud byly připisovány výběrnému lesu. (…) Řidší struktura při přestavbě lesa na tvar blízký struktuře VL neznamená zvýšení polomů. (…) Polomy od r. 1990 vznikají převážně jako jednotlivé vývraty, aniž by se zvyšoval úkol zalesňování.“

A. HEGER, později profesor pěstění lesa v Tharandtu, spravoval jako praktický lesník od roku 1920 lesní úřad Chomutov v Krušných horách. Již před 80 roky podrobně sděluje své zkušenosti s metodou blízkou výběrnému principu známou jako „pěstování porostní zásoby“ co do spolehlivosti v ochraně proti větru ve smrčinách. Šlo o metodu, která měla vedle hlavního cíle – dosažení vysoké kvality porostních zásob – i různé vedlejší cíle, ve smrčinách především zabezpečení porostů proti větru a sněhu. Autor srovnává rozsah škod na lesních úřadech Chomutov – s 20 roky péče o zásobu – a Bärenfelsen (se 7 roky péče o les) s okolními lesními úřady s klasickým prostorovým pořádkem pasečného lesa věkových tříd. Chomutov platil za hospodářství s dobrou zásobou a byl živly během 20 let prořeďován jen nepravidelně a hospodářsky únosně.

Množství kalamitního dříví na srovnávaných lesních majetcích:

Zatímco se na lesních úřadech s holosečným lesem vyskytovaly velké kalamitní plochy, v Chomutově to byly jen jednotlivé zlomy a vývraty. Bärenfels, jen se začátky péče o les, byl v této věci uprostřed. HEGER opatrně shrnuje, že péče o zásobu, hospodářství blízké přírodě, nevede ke snižování provozní jistoty, nýbrž k jejímu zvýšení. „Aniž by došlo k vážným škodám větrem“ přežily i porosty s červenou hnilobou na měkkých půdách, ačkoliv dříve tam docházelo k velkému poškozování nahnilého dřeva ve všech stromových třídách, tedy i úrovňových stromů. V Chomutově se před velkou vichřicí v jednom porostu o ploše 310 ha na rašelinné půdě prováděla výběrná těžba. Proti vichřici se projevil jako velmi odolný a byl poškozen jen jednotlivými stromy.

Jiný výrazný pokles nahodilých těžeb ukazuje 30 let prováděný výzkum přestavby převážně smrkového porostu v počátečním věku 115 r. na strukturní les, formu VL, a to ve výši v průměru za 1 rok 0,51 m3/ha/r., tj. 6,1 % z celkové těžby v Deisenhofen (u) u Mnichova v SRN (POLENO 1999).

Jak co nejjednodušeji dospět k výběrnému lesu?

Podle mého názoru nejjednodušším postupem přestavby stávajících smrčin, ovšemže k tomu vhodných, na formu VL je těžba cílových tlouštěk (dále jen TCT) autora H. REININGERA (1992, překlad MZe 1997), který ji v podtitulu své knihy charakterizoval jednoduše jako „výběr v lese věkových tříd“. Sám autor se k ní vyjadřuje takto: „V samotné těžbě zralých stromů spočívá formující síla stupňovitých porostních struktur. Je zárukou jejich udržení, ale i motorem pro všechny samočinné růstové pochody v našich lesích. Těžba mýtních dimenzí je tím způsobem zásahu, který v sobě může zahrnovat všechny ostatní faktory obhospodařování lesa. Je sklizní, zmlazováním a péčí o les současně; do krajnosti komprimovanou formou pěstebního jednání, maximum pěstebního rozumu, nepřekonatelná v účinku a přece až do krajnosti jednoduchá (…) V současném napětí mezi ekologií a ekonomií stojí těžba cílových tlouštěk na základech totální hospodárnosti. Těžba cílových tlouštěk je zaostření všech provozních procesů na optimální hospodářský úspěch. (…) Lze říci, že perfektní ekonomie je předpokladem pro ekologii. Ekologie a ekonomie se vzájemně podmiňují a také vzájemně stupňují své účinky.“

TCT je pěstební algoritmus, jehož využití stručně shrnuje POLENO (1999), když Reiningerovu metodu hodnotí: „…aplikace principů výběrů v lese věkových tříd (tím má POLENO na mysli TCT) umožňuje využívat krok za krokem všechny přednosti přisuzované dosud pouze lesu výběrnému. Intenzivní pěstování lesa tak umožňuje pracovní extenzifikaci a biologickou racionalizaci. O dosud vzdálený cíl výběrného lesa se bezprostředně neusiluje; k jeho přibližování však dochází samovolně, obdobně jako při vzniku úplavu (zvířeného proudění vody za plující lodí) a k jeho postupnému zrodu tak skutečně může dojít v dosud blíže neurčeném časovém horizontu.“ Prof. POLENO přiznává TCT charakter výběrné seče spontánně směřující k různověkému, výškově a tloušťkově diferencovanému, smíšenému víceetážovému či stupňovitému lesu výběrného typu, aniž by šlo o takový úmysl. „Když se obnova porostu zahajuje asi v 70 letech, dochází při dlouhé obnovní době v rámci stávajícího modelu obmýtí k trvale dvouvrstevné porostní výstavbě“, uvádí REININGER (1992). Protože, podle něj, můžeme výběrný les posuzovat v nejširším smyslu jako výnosový les s dvou‑ nebo vícevrstevnou výstavbou, je TCT vlastně přechodem k výběrnému lesu, dosažitelnému za jistých příznivých okolností (především vysoké tloušťkové diferenciace) již v první generaci nově vznikajícího lesa samoobnovou.

Strukturální přestavba smrčin se zahajuje tzv. strukturní probírkou jako typem úrovňové výchovy. Jejím úkolem je především podporovat a dále rozvíjet přirozenou tendenci lesa věkových tříd ke stromové diferenciaci, ve stejnověkých porostech především tloušťkové, nikoliv ji potlačovat podúrovňovou výchovou. Spočívá v podpoře především elitních tlustých C‑stromů 1. série (C1‑stromů), chybí‑li, pak elitních středně tlustých, ve smrkových porostech 250-300 ks/ha (po úpravě 200 – 250 ks/ha). Tím nepřímo i dalších, zatím slabých C‑stromů budoucí 2.série (C2‑stromů) přibližně v témže počtu jako C1‑stromů. To znamená soustředit jakostní přírůst a péči o zásobu na smysluplně omezený počet nejlepších stromů v porostu. Jde přibližně o stejné množství s jakým počítá dosavadní metoda C‑stromů, tj. 400-500 ks/ha u smrku), ale rozděleně na dvě série; C1 v horní, C2 ve střední vrstvě porostu, tj. stromy C2 pro ještě vzdálenější cílovou těžbu. Slabší podúrovňový strom se těží ve prospěch tlustšího C‑stromu jen tehdy, když mu zcela zřetelně škodí. Část jakostních tzv. „blíženců“ (blízko sebe rostoucí dvojice – trojice přibližně stejně jakostních stromů) se však ponechává bez zásahu do mýtnosti, protože přispívají ke stabilizaci porostu.

Jak začít hospodařit na výběrný les?

Je to jednoduché. Především je třeba energické rozhodnutí. Pak si o VL něco přečíst. Pak na několika revírech pečlivě vybrat několik vhodných porostů, a to nejlépe se spoluúčastí taxátora, včetně stanovení rámcových pěstebních opatření. Vyznačit je v hospodářské knize a na odpovídajících mapách. Napsat o tom jednoduchý zápis s podpisy vlastníka a odborného lesního hospodáře, založit jej do hospodářské knihy a databáze. Podle okolností vybrané porosty celé oplotit. A začít! Především změnou charakteru těžeb: při probírkách důsledně úrovňovými zásahy a jejich nerovnoměrností (hustší skupiny se střídají s řidšími), při obnovní těžbě snížením intenzity na úroveň přibližně odpovídající běžnému přírůstu (stačí odhad, např. 60 – 80 m3/ha/dec.), protože rovnováha těžby a přírůstu je základní předpoklad výběrného principu, a vybráním (zpočátku i vyznačením) menšího počtu cílových stromů než obvykle (u smrku 200 – 250 ks/ha); co nejčasnějším zahájením přirozené obnovy, aby se prodlužovala obnovní doba, omezováním holosečí a nebát se skoro všeobecného, ale citlivého udržování volnějšího zakmenění porostů, ani jednorázového citlivého použití retardačního herbicidu, kde obnově brání silné zabuřenění. A zejména je třeba začít důslednou redukcí zvěře.

Evidence je důležitá. Později, když revírník a správce odcházejí do důchodu, musí být vybrané porosty pro VL součástí předávacího protokolu, protože pro daný úmysl je kontinuita této práce krajně důležitá. A proto nakonec doporučuji: každá obnova LHP by měla obsahovat jako součást základního rozhodnutí dlouhodobý záměr hospodařit výběrně v x porostech a jednou dosáhnout x hektarů výběrného lesa.

Fotky k článku

Obr. 1: Strukturní probírka: páskou vyznačený a vyvětvený cílový strom, tečkou vyznačený úrovňový „horší“ strom k těžbě (Město Albrechtice).

Obr. 2: Porost vychovávaný strukturní probírkou. Rozdíl od předchozího snímku je patrný na první pohled: více světla k půdě, větší diferenciace tlouštěk, lepší čištění kmenů patrně jako důsledek zástinu v mládí (Schlägl).

Obr. 3: Zde to všechno začíná a končí: v uplatnění přírodního výběru v zástinu (Schlägl).