Po 2. sv. válce a ještě v 50. letech byly velkým problémem těžko zalesnitelné kalamitní holiny, nedostatek pracovních sil i sadebního materiálu. Pracovníci VÚLH v Opočně tenkrát věnovali mnoho pozornosti také použití přípravných dřevin na kalamitních holinách. Nabízím tři články Vladimíra Zakopala, naskenované ze starých ročníků LP. Informace jsou to natolik zajímavé, že mi snad prominete skenování z počmáraných originálů...

Přínos břízy pro zalesnění našich kalamitních holin (LP 1958, č. 11, 487-491)

Kdy, jak a v jakém rozsahu kultivovat břízu na holiny (LP 1960, č. 7, 292-296)

Význam pomocných dřevin pro růst kultury (LP 1963, č. 2, 80-83)

Vladimír Zakopal publikoval i v časopisu Lesnictví a dalších, viz Publikační činnost VÚLHM Opočno. Pokud byste někdo měl další Zakopalovy práce (mimo LP), budu vděčný za zaslání kopie.

Co se stalo s naším výzkumem, že na tyto práce nenavázal? Jak obtížně se dnes - po víc jak 50 letech od uvedených výzkumů - názory na přípravné dřeviny mění, ukazuje následující úvaha M. Košuliče st.

Přípravný les pro klimaxové dřeviny na holinách – ano či ne?

Milan Košulič st.

Ekologicky málo povzbudivé poznatky o obnově kalamitních holin na Slovensku, které mně sdělil přítel po návštěvě Tater počátkem února 2010 – které s podivem byly ještě beze sněhu – když je viděl na vlastní oči, mně daly podnět, abych se znovu vrátil k významu pionýrských dřevin v evoluci lesního ekosystému. V nedávné minulosti žhavé, ale dodnes nechladnoucí téma. Znovu prožívá recidivu diskusních názorů na pionýrské dřeviny pro obrovský rozsah obnovy kalamitních holin posledního desetiletí jak na Slovensku, tak u nás. K námětu se vracím již „nevímpokolikáté“ zvláště po diskusi, v níž naposledy asi před čtyřmi roky zazněly ke „Stanovisku vědců…k ochraně českých lesů“ ekologicky prapodivné postoje. Mimo jiné názor jednoho z diskutujících byl takový, že mne doslova „zvedl ze židle“ a který musím opět opakovat jako podklad mého protinázoru:

„Zásadně mylné je tvrzení, že klimaxové dřeviny (smrk, jedle, buk) nerostou na holinách bez ochrany přípravných dřevin. Tyto dřeviny se vysazují bez pionýrských druhů již nejméně 200 let a odrůstají bez jakýchkoliv problémů. Že by se lépe vyvíjely pod ochranou porostů přípravných dřevin, vylučuji, a nikdy to nebylo prokázáno. U smrku jde o vyložený nesmysl, buk a jedle vyžadují určitý stupeň zástinu – lépe však dospělého porostu než předrůstavé břízy. Bříza je v našich podmínkách spíše plevelná dřevina a velice agresivní, na řadě stanovišť (zejména borových) se musí opakovaně vysekávat. Používání olše jako přípravné dřeviny se propagovalo v 60. letech minulého století. Pro naprostý neúspěch se od tohoto nápadu po několika letech ustoupilo. Určitý význam měla výsadba a výsev pionýrských druhů (bříza, jeřáb, olše šedá) na imisních holinách na hřebeni Krušných hor v 60. až 80. letech. Dnes se zde zbytky těchto porostů v pruzích vysekávají a vysazuje se zde smrk a buk. Závažným důvodem proti širšímu používání pionýrských dřevin je i stránka ekonomická. Kromě nákladů na dvojí zalesnění přistupují i náklady na alespoň částečnou likvidaci dospívajících jedinců těchto druhů a zejména ztráta produkce dřeva po x letech (5-25?), ke které by došlo zpožděnou výsadbou klimaxových (hospodářských) dřevin. Finanční výnos z dřevin pionýrských je prakticky nulový, někdy i ztrátový. Argumenty, že v přírodních podmínkách se klimaxové dřeviny touto cestou obnovují, jsou zcela zavádějící a vědomě neuvažují s významným faktorem v lesnictví – tj. s časem.“

Jak je tomu ve skutečnosti

Po takovém odsudku umělého napodobení přírodního procesu obnovy na holinách, sukcese, zopakuji ještě jednou stručně to, co jsem v této věci napsal již několikrát, i když z toho nemám potěšení, protože jsem roztrpčen postoji mnoha českých (patrně i slovenských) lesníků k ekologickému hospodaření v lesích. Pochopil jsem neotřesitelnou víru některých diskutujících v naprostou pitomost počínání přírody obnovovat se na holinách sukcesí, takže uvádím dále, jak je tomu ve skutečnosti.

1) Patrně málo známým, ačkoliv stejně důležitým důvodem pro využívání přípravných porostů pionýrských dřevin na holinách jako ochranná funkce pro cílové dřeviny, je zachování přirozeného růstového rytmu a normálního zastoupení klimaxových genotypů cílových dřevin. Budou­ li totiž klimaxové dřeviny nadále kultivovány na větších holinách bez ochrany správného vývoje pionýrů, dříve nebo později se jejich již tak dost narušený genetický systém posune někam úplně jinam. Stanou se z nich pionýři, jakými je dnes již je většina populací smrku. Stanou se z nich bukobřízy, bukojeřáby, jedlobřízy a podobné genetické znetvořeniny, podobné již vzniklým smrkobřízám či smrkojeřábům. Naší generaci se to již mstí u smrku, u ostatních dřevin to patrně čeká naše potomky, pokud se lesnická praxe zásadně nezmění. Příštím generacím totiž pokračujícím pasečným hospodářstvím lesa věkových tříd pokládáme základ pro jiné typy dnešních klimaxových dřevin. Protože pasečné hospodářství neuznává a tedy ani neusiluje o věkovou a prostorovou diverzifikaci, ekologicky odpovídající evoluci jedle a buku, budou tyto dřeviny velmi pravděpodobně trpět podobnými bioekologickými neduhy, jaké dnes už pozorujeme u smrku. V tom, aby se tak nestalo, spočívá podstata zachování trvalosti lesa, jako morální závazek ba povinnost pro budoucnost. K tomu cituji Korpeľa (1991): „Uvedené dřeviny (bříza, osika, jíva, jeřáb a mnoho dalších) umožňují vznik přípravného lesa, který osídlovací funkci v sukcesním nástupu lesa plní kontinuálně od začátku poledové doby. Tak se připravují podmínky pro nástup (obnovu) náročnějších stinných nebo polostinných dřevin původního (klimaxového) lesa (např. smrku, jedle, buku, dubu, javoru apod.).“

2) „Zásadně mylné je tvrzení, že klimaxové dřeviny (smrk, jedle, buk) nerostou na holinách bez ochrany přípravných dřevin.“ Samozřejmě, že rostou, a zdánlivě dobře. Ale je to skutečně dobře? Kaňák v této věci zmiňuje výrok archangelského profesora Melechova (1934): „Výzkumy ukazují, že smrk se někdy vyskytuje jako pionýr lesa po holosečích a požáru v oblastech, kde se tyto vlivy často opakují.“ Poté v r. 1997 Kaňák ještě uvádí svá pozorování vývoje smrkových náletů na rozhraní smrčin a nekosených luk na Šumavě v 50. letech a vysvětluje jej takto: „Pionýrské genotypy v populaci klimaxového smrku nejdříve vytvoří řídký přípravný porost (totéž platí pro případ uváděný Melechovem). Jím se připraví příznivé podmínky pro další nálety semen z téhož zdroje. Ale stále více se pod ochranou přípravného porostu téhož smrku uplatňují klimaxové typy jedinců. Ty jsou pak schopné vytvořit postupem času závěrečné (klimaxové) stadium lesa.“ K tomu se vyjádřil i Míchal (1995): „Jednorázovou obnovou lesa přirozené druhové skladby na holé ploše bychom podle mého soudu dali další generaci lesa do vínku růstovou dynamiku lesa přípravného a předurčili do budoucna existenci souvislých ploch stadia zralosti – optima, které se v přírodním lese nevyskytují a mají – při všech myslitelných provozně technických výhodách – minimální ekologickou stabilitu.“

3) Jinak je tomu při umělém vnášení klimaxových druhů, včetně smrku, přímo na paseky. Přitom tyto dřeviny pochopitelně nepovažujeme z žádného hlediska za přípravný porost. Naopak od nich očekáváme konečný, plně produktivní a odolný les s parametry podobnými normálního klimaxu, odolnost a vysokou produkci. K takovému stavu tam však v zásadě nemůže dojít. Důsledky takového vývoje ekosystému na holinách jsou pak kontraproduktivní: předčasná kulminace růstu takto dotčených dřevin a jeho brzké skončení, podstatně kratší fyzický věk stromů, zhoršení zdravotního stavu, pronikavé snížení výnosů v budoucnosti, když se reprodukce na holinách opakuje, kalamitní rozvrat (viz soudobý smrk). Stupeň špatných důsledků takových jevů závisí jednak na podílu jednotlivých genotypů, jednak na tom, kolikrát již došlo k obnově cílových dřevin na holinách. Geneticky nežádoucí důsledky se mohou dostavit hned v této nebo v některé další generaci porostu. Zmíněné jevy pak musí být pracně a draze napravovány intenzivní pěstební péčí. Přesto většinou se sníženou produkcí a stabilitou lesa. Proto je mylné tvrzení, že tyto dřeviny odrůstají bez jakýchkoliv problémů i po dvěstěleté opakované obnově na holinách bez přípravných porostů. Naopak, taková praxe pravděpodobně byla a je příčinou mnoha zásadních funkčních selhání současných lesních ekosystémů již déle než jedno století. Výzkumy a praxe to dokládají (např. Bergman 1994, zkušenosti ze severní Francie, typické právě nekvalitními bukovými porosty vzniklými z umělých výsadeb na holých plochách).

4) Skutečnost, že kultury klimaxových dřevin rostou pod clonou mateřského nebo přípravného porostu někdy pomaleji (např. Peřina 1973, 1977, Čížek 1977), jindy naopak rychleji (Podrázský 1997), je důsledek nejen vlastností stanoviště a aktuální ekologické situace, ale i (ne­ li hlavně) zastoupením různého podílu pionýrských a klimaxových genotypů, o němž dopředu nic nevíme. Navíc je obecně známo, že růst nárostů klimaxových dřevin v přírodních lesích pod jakýmkoliv porostem (mateřským či přípravným) je zpravidla pomalejší. Jde tedy o přirozený růstový rytmus, který nemůžeme přírodě vytýkat, naopak spíš jej napodobovat.

5) Odpůrcům PBL asi také unikly informace o tom, že mnoha šetřeními byly vlivy přípravných (ochranných) porostů na klimaxové dřeviny na holinách za různých ekologických situací prokázány, což se v diskusích často popírá. Dále uvádím stručný přehled těch, o nichž se učí snad na každé lesnické škole:

• vlivy na půdu a přeneseně na rostliny (Němec 1960, Zakopal 1958, Ferda 1963),

• bioklimatické účinky (Zakopal 1954, 1955), z toho zejména ochrana proti mrazu (Toman 1961),

• vlivy na přízemní vegetaci (Jirgle 1980, Peřina 1984, Pospíšil 1984),

• v ochraně proti zvěři (Pěnčík 1954, Kessl a kol. 1957, Švarc a kol. 1981),

• při přeměnách smrkových a borových monokultur (Konias 1951, Čížek, Kratochvíl, Peřina 1959, Peřina 1960, Lokvenc a kol. 1992 aj.),

• při zalesňování holin, zvláště kalamitních (Pěnčík 1954, 1958, Kessl a kol. 1951, Konias 1951, Jirgle 1980, 1988).

6) Nad některými názory stále více kroutím hlavou, např. že bříza je v našich podmínkách spíše plevelná dřevina a velice agresivní. Takový názor znám skoro 50 let, kdy nám i jedinou břízu ve smrčině vytýkala a trestala za ni snad každá kontrola. Je to naopak pravý pionýr, vysoce slunná dřevina, mj. i proto nepříliš konkurenčně mocná, zato s blahodárnými bioekologickými účinky (Bradáč 1958, Zakopal 1958, Jirgle 1980, Míchal 1994 aj.), bez zvláštních potíží pěstebně zvládnutelná, když se to umí. Likvidovat břízu v borových porostech považuji přímo za pěstební omezenost. Podle Zakopalova (1958) výzkumu borovice ve směsi s břízou, která ji mírně předrůstala, byla za 4 roky po výsadbě borovice o 26 % vyšší než sousední borová kultura bez břízy. Vrůstavé až úrovňové postavení břízy vůči borovici působí velmi příznivě na jemnější a kratší zavětvení borovice a tím její lepší čištění. Přitom zvyšování procenta bočního ovětvení zůstává trvale za zvýšením procenta výškového přírůstu. Výchovný účinek břízy na tvarování koruny a kmene borovice je patrný ještě po mnoha letech. Rovněž směs dubu s břízou poskytuje velmi dobrý pěstební výsledek. Jedna z informací o tom pochází z Horního Bavorska (AFZ–Der Wald 12/1999, in LP 9/1999, dostupné na http://lesprace.silvarium.cz/content/view/1762/160/). Je skutečně hodna přečtení. Takže mně nic neříkejte o bezduchémvysekávání břízy nejen v borových kulturách a mlazinách, natož o její „plevelnosti“ a agresivitě. A kdo neumí pracovat s olší jako pionýrem, musí se to naučit a pak uvidí, jaké divy se s ní dají na pasekách konat pro podporu nejrůznějších hospodářských dřevin třeba při přeměnách smrkových a borových monokultur a při zalesňování kalamitních holin (zkušeností s ní mám na malých i velkých holinách habaděj, a to od hor po nížiny – vysázel jsem jí v minulosti desetitisíce). To, že se v Krušných horách zbytky pionýrů jako přípravných porostů v pruzích vysekávaly a holé pruhy zalesňovaly smrkem a bukem, jsem asi před 15 roky skutečně viděl (nevím, zda se tak děje dosud); divil jsem se, a také jsem otevřeně nesouhlasil. Ale prosím, nikomu nechci lézt do zelí, které neznám (jenom vím, že se tam vysévala bříza nejrůznější provenience, takže její konce byly a jsou často neslavné…).

7) Finanční přínos z pionýrských dřevin vůbec nemusí být nulový, ba ztrátový, jak se někdy uvádí. Cožpak se neví, že bříza se přinejmenším v samovýrobě dobře prodává na palivo, o které je a bude snad vždycky zájem. Nemluvě o možnostech řádným pěstováním ze všech pionýrů vypěstovat užitkové sortimenty; např. v Polsku, pokud vím, je bříza ceněna jako vláknina, nemluvě o známém skandinávském „březovém“ hospodářství. Tlusté břízy, osiky nebo olše budou vždycky dobře prodejné. Další podrobné informace, tentokráte o dvojvrstvových, dvojsečných porostech břízy a osiky se smrkem, jedlí nebo bukem, javorem, lípou apod., sdělují Korpeľ a Saniga (1995). Jde o porostní formy smíšeného lesa vznikající převážně spontánně ve skandinávských a pobaltských zemích a v Rusku, kde bříza nebo osika vytváří od počátku, příp. dodatečně vznikající ochrannou etáž pro další zmíněné dřeviny. Když uvážíme, že v našich podmínkách je možné dosáhnout při kratším mýtním věku jak osiky tak i smrku o 20-30 let asi o 20-25 % vyšší objemovou produkci při větších dimenzích, bude se tato kombinace i u nás jevit jako perspektivní, zvláště v imisních oblastech“, uvádějí Korpeľ a Saniga (1995).

8) Považovat vznik klimaxových dřevin na holinách přírodním způsobem, tj. přes přirozeně vzniklý přípravný porost, za „zavádějící“, za jaký jej mnozí ještě považují, cítím jako ekologickou aroganci, ztrátu úcty k přírodě. On vlastně zavádějící je, ale k šetrnému obhospodařování lesa způsobem blízkým přírodě. Zaklínací argument – ekonomika – je tady irelevantní. Neboť již od dob Gayerových (z konce 19. století) se v lesnictví tušilo, že v pěstování lesů jsou dlouhodobě nejekonomičtější takové operace, které co nejvěrněji napodobují přirozené procesy.

9) Samozřejmě, že faktor času je důležitý a musí se brát na vědomí, ale jinak než v pasečném hospodářství. Delší trvání některých přírodních procesů, než jak jsme zvyklí při pasečném hospodaření, však není ekonomickému obhospodařování lesa na závadu. Nevyužívání přírodních procesů, byť vyžadují více trpělivosti, je jedním z nejhorších prohřešků proti přirozenému běhu věcí a ekonomice LH. Např. krátkými obnovními a zmlazovacími dobami les zbavujeme možností uplatnit přirozený proces autoredukce, samočištění stromů od větví a přirozenou strukturalizaci jako mocný ekostabilizační faktor. Tyto spontánní samořídící schopnosti lesa pak musí člověk zbytečně, iracionálně nahrazovat velkými kvanty dodatkové energie, práce a nákladů. To vše nemá s biologií lesa nic společného. Samozřejmě, že při hospodářském využívání lesů nepůjde o návrat k „nekonečným“ časovým cyklům pralesů. Ale nic by nemělo bránit tomu, abychom v rámci přijatelných limitů obmýtních dob, v podstatě většinou těch stávajících, prodlužovali ty doby vývojových fází lesa a s nimi spojené přírodní procesy, které jemu i člověku prospívají. V rámci stávajících obmýtí tím nedochází k žádné produkční újmě, ba naopak: mimo shora zmíněné autoregulační procesy i světlostním přírůstem na předržované zásobě a dorůstáním slabých stromů do tlustých. Přitom lze většinu stromů vytěžit až v době jejich plné zralosti, tzn. se zvýšeným produkčním efektem a s vrcholně užitečnými vlivy na podrost. Nápravu je třeba hledat v tom, že ekologickým opatřením dáme větší šanci se prosadit v náš i lesní prospěch jen smysluplným časovým řízením práce v lesích. A to na bázi i diferencovaných výběrných těžeb. Ale to už je jiná velká kapitola jiného, kombinovaného, v zásadě však neholosečného obhospodařování lesa, jiné, budoucí etapy jeho správy.

Ani snad nemusím říkat, že na otázku položenou v nadpisu lze odpovědět: ANO.