V tomto článku se zabývám zalesňovacími detaily jen jako příklady jeho hlavního obsahu, jímž jsou rámcová koncepční opatření při zalesňování holin. Tou základní koncepční myšlenkou je pěstební podřízenost geneticko­‑ekologickým základům zakládání smíšeného lesa napodobováním sukcese. To nejdůležitější, čím by měl lesní hospodář v tomto smyslu obohatit zalesňovací projekt pro každou holinu v hospodářském lese, je:

• zachování přirozených genetických vlastností klimaxových dřevin,
• položení základu ekologické a statické stability budoucího porostu,
• naděje na jakostní produkci dřevní hmoty.

Tím se v podstatě dobře vyhoví i ostatním požadavkům lesnické genetiky a ekologie na základní parametry stavu a vlastností nového lesa na holinách, aby plnil požadované funkce a les byl ekosystémem skutečně trvalým. Těch několik následujících pěstebně­‑technologických detailů obnovy porostů na holinách by mělo tvořit určitý standard jako základ trvalosti lesa a minimalizace jeho poškozování nejrůznějšími disturbancemi.

Zachování přirozených genetických vlastností klimaxových dřevin

Pro zachování přirozených genetických vlastností klimaxových dřevin je podmínkou přirozený růstový rytmus daný odpovídajícím světelným režimem (stín – polostín – plné světlo). Nejlépe napodobením sukcese při umělé obnově holin: buď semisukcesivně, tj. zakládáním smíšeného lesa s využitím přirozeně vzniklého přípravného porostu a jeho doplňováním cílovými klimaxovými dřevinami sadbou (nebo síjí), nebo víceméně uměle na celé holině. Vždy jde o tři základní sukcesní typy lesa: les přípravný, přechodný a závěrečný. Tyto typy lesa odpovídají přirozenému, zákonitému pořadí obsazování holin dřevinami specifických vlastností, tj. pionýrských, intermediárních (středních vlastností) a klimaxových. V případě prvního typu dřevin – pionýrských – může jít i o náhradu klimaxovou dřevinou, která se v raném stadiu sukcese uplatňuje svou pionýrskou složkou. Z mnoha možných variant uvádím několik příkladů zalesňování holin napodobujících sukcesi:

• jednorázové zalesnění celé plochy hned při prvním zalesnění, ale dvěma typy dřevin – pionýrskými dřevinami a cílovými jehličnany, zalesněnými ve skupinách (3-10 arů) nebo v úzkých pruzích, z toho pionýři na 30-50 % plochy a smrk (borovice) mezi nimi, za 10-15 let či 20-30 let se ve skupinách nebo pruzích pionýrů provede doplnění cílovými melioračními a zpevňujícími dřevinami (MZD);
• částečné zalesnění plochy, a to skupinami pionýrů (3-10 arů) na 30-50 % plochy bez zalesnění mezi nimi a s doplněním MZD ve skupinách pionýrů a smrkem mezi nimi v časovém postupu uvedeným výše;
• ponechání celé menší plochy spontánnímu zalesnění různými dřevinami v oblastech, kde je známo, že holé plochy se brzy spontánně zmlazují různými dřevinami a dle potřeby s přípravou plochy pro zmlazení, např. herbicidem + orbou; nezmlazené části i nálet pionýrů se dle potřeby dolesní v hloučcích až skupinkách cílovými dřevinami za 1-2 či více desetiletí, nejdříve, když se pionýři stanou pro cílové dřeviny funkční.

Zajištění ekologické a statické stability budoucího porostu

Tomuto požadavku nejlépe vyhoví les bližší přírodě se známou vysokou ekologickou a statickou stabilitou a již k tomu zaměřené shora uvedené postupy. V dané věci jsou pro lesníka v praxi důležité poznatky o stabilitě vývojových stadií přírodního lesa, aby je mohl buď podpořit nebo potlačit.

Mechanická stabilita porostů

Nejpříznivější statické poměry jsou v různověkém lese ve stadiu dorůstání, nejméně příznivé ve stadiu zralosti. Stadium dorůstání se vyznačuje největší výškovou, tloušťkovou a věkovou diferenciací, zastoupením nejrůznějších růstových fází stromů a tudíž i nejníže položeným průměrným těžištěm stromů různé výšky. Podobá se tzv. výběrné fázi. Je odpozorováno, že v různověkém lese disponuje každá růstová fáze specifickou odolností selektivně odporující určité formě ohrožení (např. tyčoviny jsou odolnější proti větru, ale snadno podléhají mokrému sněhu, u kmenovin je tomu naopak). Taková struktura se obvykle vyjadřuje známou představou skupinovitě smíšeného různověkého lesa. Ve středoevropských přirozených smíšených lesích se různé růstové fáze střídají na plochách 300 až 700 m2. Takové malé texturní prvky porost jako celek lépe stabilizují a také zajistí vyšší efekt smíšení dřevin. K následujícímu stadiu zralosti – „optima“ dochází jako důsledek dlouhého věku klimaxových dřevin, ale naopak méně dlouhého výškového růstu. To znamená, že konečné postavení stromů je v horní vrstvě porostu, kde pak ještě různě dlouho žijí. V tomto stadiu zaniká vrstevnatost a porost získává vzhled tzv. halového porostu podobného horizontálně zapojené stejnověké pasečné kmenovině se sníženou odolností. Porost sice dosahuje maxima zásoby, ale klesá vitalita starých stromů a ty nejtlustší začínají ojediněle odumírat. Tím pochopitelně klesá stabilita celého porostu.

Pěstováním lesa by se mělo podporovat stadium dorůstání a omezovat stadium zralosti. To první jednak výnosově zaměřenou obnovní těžbou, jednak podporou autoredukce podrostu dlouhým cloněním mateřským porostem. Stadium zralosti – „optima“ – můžeme omezovat např. včasným zahájením přirozené obnovy s prvními zralými stromy (za jistých okolností mnohem dříve), některou z maloplošných forem podrostního hospodářského způsobu s kratší až střední obnovní dobou, nepředržováním porostní zásoby do výrazně vyššího věku i malou holou sečí na stanovištích a v porostech pro ni přijatelných.

Pro úplnost doplňuji: „malý“ generační cyklus přírodního klimaxového lesa končí stadiem rozpadu, které má fázi dožívání překrývající se s fází zmlazovací, na kterou navazuje stadium dorůstání nové generace porostu. Pozvolný nepravidelný rozpad stadia rozpadu nahodile trvá tak dlouho, že se stačí vytvořit dostatečně početná střední vrstva při současné existenci spodní vrstvy a dostatku stromů předcházejícího generačního cyklu. To znamená, že stadium rozpadu se také v určitém intervalu podobá výběrné fázi. Stabilita porostu má ve stadiu rozpadu zajímavý průběh: pro stárnutí tlustých stromů, pokles jejich vitality a postupný zánik má porost díky těmto stromům přechodně sníženou odolnost. Jakmile ale staré stromy ustoupí, předchozí, dnes dále nahoru dorůstající střední vrstva spolu s dolní vrstvou získávají novou stabilitu stadia dorůstání. Dosavadní nižší vrstvy stromů v přírodním lese pochopitelně netřeba podporovat těžbou vyšší vrstvy, protože to za nás koná příroda.

Ekologická stabilita porostů

Vysokou ekologickou stabilitu poskytuje lesnímu ekosystému podpora přírodních procesů, zakládání smíšených strukturních porostů aj. MÍCHAL (1994) uvedl pro lesnickou praxi dvě důležité okolnosti ekologické stability:

• Stabilita hospodářského lesa je evidentně závislá mj. na dřevinné skladbě; i co do ostatních determinant stability platí, že čím více se porosty svojí skladbou a strukturou blíží přirozenému lesu daného ekotopu, tím menší je riziko jejich narušení a ohrožení stability. Ekologickou stabilitu však může zajistit jak velká, tak malá druhová diverzita, takže diverzitu ekosystému nelze považovat za použitelné kriterium jeho stability.
• Ruský lesník MOROZOV (1903) považoval odolnost přirozených lesních společenstev za výsledek soužití mnoha generací zúčastněných druhů, kdy vznikly zvláštní kombinace druhů, optimálně přizpůsobené daným podmínkám podnebí, půdy a topografie. Tato hypotéza je přijímána přinejmenším středoevropskými lesníky jako principiálně správná.

Zajištění jakostní produkce dřeva

Zdá se, že lesníci mají při zakládání smíšeného lesa na zřeteli spíše jiné funkce listnatých dřevin než jejich výnosový efekt. V tom smyslu jsou zvláště chybné nízké, do krajnosti snižované hektarové počty sazenic při výsadbě, umožněné přímo legislativně, spolu s chybami ekologie výsadby. Podle BERGMANA (1994) má např. bukový porost uprostřed holiny charakter „potěmkinovy vesnice“ – až 60 % jedinců tam bývá vidličnatých ve srovnání s buky na okraji holiny v zástinu stěny sousedního porostu, kde se jich vyskytuje jen 17 %. To navíc zhoršuje menší počet sazenic vysazovaných na hektar. Pro výsadbu buku na zastíněné části holiny sotva stačí 15 tis. jedinců/ha jako předpoklad pro vznik kvalitního bukového porostu. Proto je žádoucí, aby se všeobecně užívaly ha­‑počty sazenic na horní hranici přípustných rozpětí, tj. s vyloučením všech možných redukcí povolených vyhláškou, a to i při podsadbách, u přimíšených dřevin, u nichž se připouští až 50% snížení ha­‑počtů sazenic. Zlevnění by se mělo vhodněji dosahovat použitím levnější dřeviny jako výplňové – zápojné, výchovné. Přitom jsou na závadu i kultivace na plně osluněných holinách podporující spíše proleptickou tvorbu prýtů z pupenů z běžného roku, tedy i vidličnatost z bočních pupenů při bázi vrcholového pupenu. Autor rovněž uvádí, že pouze kultivace buku na holinách pod přípravné porosty může vést ke vzniku bukových porostů žádoucí jakosti a dobrého zdravotního stavu. Úspory je nutné hledat jinde než ve snižování počtu sazenic porostotvorné cílové dřeviny a v odmítání přípravných porostů z případné umělé obnovy.

V podpoře jakostního růstu hlavních jehličnanů na holinách, vedle smrku zejména borovice, se příznivě projevuje příměs břízy, příp. olše. Vytváří­‑li horní řídkou vrstvu nad smrkem či borovicí (u borovice nejlépe v úrovni), přispívá mírným cloněním k jejímu příznivému pomalejšímu růstu, tvorbě tenčích větví a proto i k lepšímu čištění kmenů od větví. Z vlastních poznatků vím, jak skvěle se to projevuje hlavně u borovice. Když bříza neošlehává smrk v úrovni, ale je korunami nad úrovní smrkové mlaziny, má to podobný zkvalitňující efekt.

Rovněž v zájmu příznivé jakosti listnaté příměsi, když se usiluje o jednotlivou formu smíšení v cílovém stavu, je vhodné vysazovat několik jedinců v minihloučku v těsném sponu, místo jednotlivé, rozptýlené výsadby ve velkých rozestupech; např. 5 – 7 jedinců ve sponu do 1×1 m, s rozestupy jednotlivých hloučků např. 10x10 m až 12x12m (ale i více), aby se z nich do mýtnosti vyvinul jediný jakostní strom. Jediná sazenice v jednotlivém přimíšení má totiž malou naději dospět do úrovně a tam se výnosově a ekologicky prosadit, je­‑li kultivována současně s hlavním jehličnanem, natož zpožděně. Je ovšem třeba říci, že takové jednotlivé smíšení smrku s bukem jednorázovou výsadbou směřuje k málo žádoucímu stejnověkému lesu. Je také pravděpodobné, že jednotlivé smíšení má pro společný růst obou dřevin mnoho jiných stanovištních a pěstebních úskalí, a proto je nijak zvlášť nepodporuji.

Závěr

Současný cíl ve středoevropském lesnictví je trvalost lesa, jeho všestranná stabilita, polyfunkčnost a v hospodářském lese i výnosovost. Toho nelze dosáhnout stávající stereotypní obnovou všech cílových dřevin najednou. Zvláště když se nerespektují genekologické ohledy obnovy. Za velmi užitečnou součást progresivního zalesňování holin je nutné považovat napodobování sukcese, především přirozenou obnovou, přípravnými porosty pionýrů, tj. „fázovitostí“ zalesňování holin. Důvodů pro to je habaděj. Bez využívání genetických a ekologických podkladů obnovy lesa ztratí pojem jeho trvalosti smysl. Vím, že zde zmiňované zalesňovací postupy holin jsou velmi náročné mimo jiné na trpělivost. Ale takový už je úděl ekologického lesníka.

Odkaz na fotogalerii

Obr. 1: Nálet břízy, není-li vysekáván, se brzy dostává nad úroveň smrkové kultury, a pak smrku prospívá zpomalením jeho růstu s efektem jemných letokruhů a tenkých větví – tedy zkvalitněním dřeva.

Obr. 2: Přiměřenou regulací hustoty břízy lze snadno dosáhnout její odolnosti proti zničení sněhem, kvality kmenů a pozitivního vlivu na smrkovou kulturu v podúrovni, jakož i na celý ekosystém.

Obr. 3: Pohled do nitra skupiny olše lepkavé 20x20 m na velké kalamitní holině, stav po 8 letech. Takové skupiny jsou vhodné pro podsadbu nebo nálet jakékoliv stinné dřeviny, s možností dosáhnout skupinovitě různověkého porostu hned v první generaci po kalamitě.

Obr. 4: Nerovnoměrnou regulací hustoty břízy lze ovlivnit výškovou i prostorovou diferenciaci budoucí smrčiny.